Ztracená duše

Starý italský horror bez výrazného horrorového obsahu. Silně psychologické drama, vůbec nevadí, že krásně a jednoduše čitelné, odehrávající se prostřednictvím výborných hereckých výkonů (ústřední trojice teta/strýček/synovec) v naprosto vynikajících ex a interiérech. A s notnou dávkou podivné, snad proto příjemné, atmosféry a napětí. (18.02.2012)

Neorientujem sa v žánri psycho-thrilleru natoľko, aby som vedel či tento snímok jeho pravidlá objavil, spoluvytváral alebo zväčša už len využil. Každopádne je to klasika, či už v aktívnom alebo pasívnejšom význame, a išiel by som s hodnotením ešte vyššie, nebyť toho, že som (iba s troškou nadsázky) nie len identitu zúfalca v podkroví odhalil skôr, než mladý hlavný hrdina zaklopal na dvere svojich príbuzných... Nie preto, že by mi tak pálilo - taká je to klasika! (10.01.2007)

Hitchcockovským hororem lehce říznuté psychologické drama. Scénář hezky vznáší otázky a hezky na ně i odpovídá, závěrečná pointa mě překvapila, vše do sebe zapadá, je to hezky tajemné. Horší je to s udržováním napětí a s důvody všeho - ozubených koleček je sice hodně a šlapou spolehlivě ve složitém, diváka matoucím systému, na konci ale zbývá jedna otázka - bylo to všechno vůbec nutné? (02.01.2008)

Tam, kde jiní cítí tajemno, já se dopátrávám všedních detailů. Ano, Benátky jsou tajemné, detaily a první informace, které se dostávají k čerstvě ubytovanému studentovi, jsou kusé a to tajemno ještě více stupňující. Ovšem - budu-li člověkem s ne zcela zdravou psychikou a stále zachovanou sebereflexí, patrně nebudu vystavovat na odiv své problematické přednosti. Mystické je tedy vlastně nabílednijsoucí a je jen otázkou času, kdy se opravdová skutečnost vyjeví naplno. Vynikající Gassman a skvěle sekundující Deneuvevová z vcelku zřejmé věci tvoří skutečné drama, nesené sebeuvědomovanou tragikou vlastního životního údělu postav, které ztvárňují. Stojíme tváří v tvář lidské tragédii smrtelně raněného manželského páru, který se ve světle svého životního selhání snaží žít, jak nejlépe umí. Tajemné není všední, neboť všední je hrůzné. Hrůzné nenaplněním života a křehkostí bránící se psychiky. Lehce se to píše, těžce naopak tvoří a točí. To těžké je současně krásné. Krásné velkým, výsostným uměním. (17.09.2007)

Brrrr, tak si můžu poznačit: můj druhý hlasitý výkřik během sledování hororu. :o) To jsem si ještě během první půlhodiny málem v duchu stěžoval, že sice to vypadá hodně zajímavě, ale žádnou děsivou atmosféru to zatím na mě nedýchá. No jo, rafinovaný to režisér, rozehrát zdánlivě obyčejný příběh s kapkou mysteriózního tajemna a pak vybalit na diváka jednu prodlouženou primitivní lekačku... a jak jsem nahlédl do komentářů, potvrzuji si, že jsem oproti zdejším fajnšmekrům stále málo ostříleným hororovým divákem, když se mnou něco podobného dokáže otřást a navíc, když jsem neodhalil pointu ani trochu dřív, než hlavní hrdina, přestože jsem si jednou u toho řekl: nehraje snad ten Gassman tady rovnou dvojroli? Já však oceňuji, že s výjimkou oné první strašidelné scény (příp. možná i dvou dalších, kde ale děsivý výjev v té druhé již šlo po prvním prožitku plně předvídat) Dino Risi vůbec nesází na prvoplánové lekačky, spoustu krve, ani na žádné nadpřirozené šílenosti, naopak působivě s pomalu rozehraným napětím vtahuje do komorního dramatu, s temnou záhadou jednoho honosného domu a jedné rodinné historie uprostřed jinak prosluněných Benátek. Finále s odhalení krutého tajemství velmi zdařilé a v rámci žánru za mě vcelku pěkný psychologicky laděný kousek, dýchající zároveň tajemnem i romantikou. Líbila se mi i výtvarní stránka a ústřední hudební doprovod. [80%] (01.05.2022)