Babel

(1001) Dala jsem filmu deset let na rozložení a stala se nevídaná věc, rozumím mu ještě míň a je pro mě ještě prázdnější, než když jsem ho viděla ve svých telecích letech. Kromě toho, že neumím pojmenovat, o čem vlastně vypráví, je mi s plynutím filmového času čím dál víc nepříjemné, jak jsou události snímány a prezentovány. Jedním příkladem za všechny je podbízivá a kýčovitá prezentace veselí na mexické svatbě. A doprovodná hudba mě celkově iritovala svým pozérstvím. Jediná scéna, která mnou opravdu pohnula, byla ta, v níž chlapeček rozmlátil tu Winchesterovku. (24.07.2017)

Je zajímavé, že vesměs lidem do filmu nezapadá japonská linie. Mě spíš trochu neladila návaznost té "hraničně mexické", která tu zastupovala problém většiny mozaikových filmů, konkrétně trochu krkolomné a svévolné příchody problémů. Ale beru to jako Inárritovu potřebu vyjádřit se k problému, který je pro něj trochu osobní, navíc tato část je naprosto perfektně zrežírovaná a zahraná (Adriana Barraza). Jestli je ve filmu něco perfektně vyjádřeno, je to sdělení o potřebě citu mezi lidmi (který sna dokáže překonávat jazykové a kulturní bariéry). A druhá a pro mě možná i zásadnější věc. Na útržcích televizního zpravodajství je nádherně vyjádřena povrchnost toku informací a vůbec primitivnost celé té mediální děvky. Informace se neověřují, nepodrobují rozboru, prostě se zařazují do momentálního ideologického obrazu světa, na němž mají "nezávislá média" svůj lví podíl. Ocením každého, kdo na to dokáže ukázat prstem. (24.02.2007)

***1/2 Z dosavadních tří Ińárrituových filmů je Babel nejchladnější co se vyvolávání emocí v divákovi týče - dýchá z něj určitá vykonstruovanost, která v předešlých filmech nebyla patrná. A i ten rozbitý narativ začíná v Ińárrituově podání nudit. Jsem rád, že letošní Oscar za režii šel do správných rukou, Ińárritu má ještě čas. (04.04.2007)

Globalizace propojila svět - v tomto filmu hned na třech kontinentech, ale lidé si stále nerozumějí. Slavný mexický režisér Iñárritu zde ztvárnil osamělost mladé hluchoněmé Japonky a její neschopnost sexuálně komunikovat s okolím, odcizený americký manželský pár v Maroku, který sblíží až postřelení manželky, nedůvěru marockých dětí v pravdivost dlouhého dostřelu otcovy pušky a v osudové důsledky používání zbraně, nebo tvrdý přístup už nikomu nevěřících amerických rangerů na hranici s Mexikem. Zajímavý pěkný film, hrající si umně s důsledky náhod a následky (ne)zodpovědných lidských činů. Trailer: http://www.csfd.cz/film/221646-babel/videa/ (03.05.2009)

Babel sice není tak efektní, šokující (bezmezné násilí, bojoví psi) a depresivní (dusná past v podobě nového bytu určeného k milostným radovánkám) jako Alejandrův debut Amores Perros, přesto bude popcorn opět nepříjemně drhnout v krku a colu si pro tentokráte raději ani nedáte. Opět vznikl mezinárodní film, opět se díky němu pohybujeme v náročné narativní struktuře. Divák se tentokráte orientuje podstatně lépe (i když u 21 gramů nešlo rozhodně o žádné mínus, přesto Alejandro zvolil divácky poněkud vděčnější cestu) a sledujeme tak tragickou událost jedné zbloudilé střely, která se odehraje kdesi v Maroku, ale vzápětí se šíří rychlostí blesku i do dalších částí světa, kde přidává další střípky do logicky fungující mozaiky. Nehody a útrapy nepřicházejí z čistého nebe, ale jsou výsledkem náhod a nerozvážných omylů. Originální režisér, který se v poslední době stal velmi žádaným zbožím, tímto snímkem uzavřel vskutku výstavní „trilogii“, kdy první snímek představoval spletitý příběh na úrovni velkoměsta, druhý snímek se pustil na mezinárodní pole a Babel své putování ukončil v globálním měřítku. I v Babelu se dotýká ožehavých témat (terorismus, imigrace), i těch zcela lidských (propast odloučení, ztráta komunikace). Dokonale vypiloval svůj jedinečný vizuální styl, každý příběh má svoji atmosféru, rytmiku i melodiku. Lokace jsou dokonale vybrané, od poeticky větrné marocké pouště až k extramodernímu, střihově bohatému Tokiu. I práce s herci mu jde náramně – tlumeného (za mě výtečného) Brada Pitta nechal s jeho věkovými nedostatky, nenalíčeného, s šedými vlasy, Cate Blanchett sice celý film jen leží a trpí, ale i tak nesklouzla k sentimentálnímu ztvárnění bezbranné ženy. Velice ale potěší chůva Amelia v podání Adriany Barrazy, Mustapha Rachidi v roli Abdullaha, otce dvou chlapců, stejně jako talentovaná Rinko Kikuchi, jejíž svět je pod tíhou nekonečné hluchoty a jež se snaží své sexuální zkušenosti získat docela agresivním způsobem. Ińárritu sice v mých očích natočil poněkud „chladný“ film bez (úplně) emocionálního náboje předešlých počinů, přesto mě zasáhnul o notný kus více (stejně jako v případě Little Miss Sunshine) než Oscarem za nejlepší film roku ověnčená Scorseseho Skrytá identita!! Celkově 80%. (28.02.2007)