Vlajky našich otců

Zklamání. První polovina působí zmateně, roztříštěně, nesrozumitelně, aniž to má důvod v režisérově záměru. Hlavní postavy jsou si podobné, ve stejných vojenských mundúrech se pletou. V závěru film malinko přidává na dramatičnosti, jenže to už si divák sakra uvědomuje, jak je to všechno zbytečně dlouhé. (18.07.2009)

První část válečného dvojfilmu, který nabízí dva pohledy na jednu bitvu i když americký pohled se zabývá spíše jejími důsledky v obecné i osobní rovině než samotnou bitvou. A přestože dokáže fungovat jako inspirace pro další úvahy na předložená témata, není bohužel žádným výjimečně vydařeným dílem, Prožitek bitvy nedosahuje „ryanovské“ intenzity a opravdovosti, příběh samotný drhne a jednotlivé postavy jsou natolik nevýrazné, že jsem se v nich po celou dobu příliš neorientoval a nevytvořil si k nim žádný vztah. Zarámování současností, které celý film mění v retrospektivu, je zbytečné, poněkud chaotické a filmu ani příběhu nic nedávají. Na druhou stranu se mi líbilo důsledné oddělení obou stran, takže Japonce v podstatě neuvidíte. Jsou víceméně jen anonymními hlavněmi kulometů, děl a pušek chrlících smrt odněkud z krytů. Kladem je také kontrast válkou traumatizovaných pěšáků, zneužitých navíc propagandou k naplnění státní kasy, s Amerikou, která na jedné straně touží po senzacích a hrdinech, na druhou stranu odmítá přijmout navrátilce změněné prožitými hrůzami. Za pozornost stojí i mechanismus, který se z obyčejné fotky stává symbol. (15.03.2020)

Clint Eastwood a jeho pocta americkým vojákům, kteří postavili slavnou vlajku na vrcholku Iwo Jimy a kteří se stali symboly války a snahy USArmy o přesvědčení obyvatel o nutnosti jejich peněžní podpory. Ryanu Phillippemu sedí role vojáka medika skvěle a je rozhodně z celé skupiny nejlepším hercem. Ostatní se spíš vlečou. Hlavní síla filmu, která není dostatečně využita tkví v bojových scénách. Při použití modrého filtru a "něčeho navíc" dostal Eastwood úchvatné záběry vojska a drsných soubojů proti japonským jednotkám. Velká škoda, že se Clint nerozhodl čemu se chce pořádně věnovat. Kdyby vynechal kompletně cestu vojáků po americe a jejich reklama na Americkou armádu, dostal by velmi kvalitní vojenský snímek, který by se vizuálně řadil mezi to nejhezčí. Přesto vše se moc těším na druhou část Letters from Iwo Jima o tom co se dělo na druhé straně. Japonci to rozhodně neměli nejjednodušší a pohled z jejich strany nebude kažen nudnými skoky mimo bitvu. Doufám. (18.02.2007)

Jakoby Eastwood a Haggis měli nehotovou verzi scénáře. Občas něco chybý, občas je něčeho moc (bože, ten konec!!!) a většinou je to celkem nuda. Naštěstí vylodění a následující bitva se téměř vyrovnají úvodu Zachraňte vojína Ryana, ale celkový dojem to napravit nedokáže. Průměrný film a promarněná šance na další Oscary. (26.01.2007)

A Single Shot Can End The War. Clinte, udělal jsi mi radost, zahraniční kritiky nelhaly a i když jsou Vlajky našich otců anachronismus, dívá se na ně hezky. Role ideologicky problematických ochránců zákona na vlastní pěst jsou nadobro odpuštěny, i já sledoval zaujetím filmy Raola Walshe a ty evidentně taky, děkuji ti za jejich tak věrnou narativní a stylistickou nápodobu, která není vyprázdněná.__________ Mohl bych sice kritizovat až přílišnou podobnost ani ne tak s Vojínem Ryanem, jako spíš s Bratrstvem neohrožených a od toho se odvíjející scénáristické a herecké nedostatky, ale proč bych to dělal, když to pohrávání si s klišé a schématičností žánru je tak promyšlené a patriotismus opodstatnitelný? Vyjma doslovného závěru se navíc jak Eastwood, tak i Haggis vyhýbají sentimentu a jejich proplétání 3 vypravěčských línií, do kterých se vloží v závěru ještě 4. "nová krev" je podána dostatečně přehledně (sledujeme jednak zpověď starého muže, jednak jeho vzpomínky na hrůzné a fyzicky bolestivé výjevy z války a vedle toho se rozvíjí línie s objížděním různých akcí a "propagace" památné fotografie... a když už otec nemůže dovyprávět svůj příběh, dokončí ho za něj syn).__________ Přestože nemám rád válečný žánr a myslel jsem si, že nelze v podstatě už nic prostřednictvím něj nového říct k současné tématice, po Mendesově Mariňákovi jsem byl podruhé - a mile, nutno podotknout - vyveden z omylu. Vlajky našich otců jsou filmem o tom, co stojí za obrazy, které si vytváříme, o demýtizování hrdinů a také o zacházení s válečnými "hrdiny" a mediální prezentací války. Tklivá hudba a závěrečné titulky doprovázené fotografiemi poté slouží k vytvoření vlastních příběhů... Pokud jsou Dopisy z Iwo Jimy skutečně lepší, toho Oscara budu přát tentokrát Eastwoodovi. Promiň Marty. (29.01.2007)