Parfém: Příběh vraha

Co je nejdokonalejší vůní? Absolutní afrodisiakum. Vůně lásky. Pokud je ji člověk schopen cítit. Pakliže otupí, zcyničtí, přestane vnímat svoje city a možná je i ztratí docela, není pro něj ani absolutní vůně... To je ústřední myšlenka formálně dokonalého filmu německého režiséra Toma Tykwera. Co ho zdobí? Ta fascinace detailem, doslova střihové řetězení sekundových detailů vyvolává zvláštní dojem při percepci díla - vyvstane tak jednak jeho naturalismus a syrovost (popis rybího trhu jako nejsmradlavějšího místa Paříže s prostřihy zvracení, červů, vnitřností atd.) a jednak jeho mystika a tajemno (výřezy z detailů obličejů při chůzi tajemným městem). Úžasné a vycizelované střihové přechody (obvykle do zatmívaček, na základě podobných siluet, obrysů, scén záběrů...). Opsání a přiblížení skrze filmové médium nepřenositelných čichových počitků - vůně i zápach je tu vždy přiblížen skrze zprostředkování jinými smysly (opsání barvou, pohybem, zvukem...). Výtečná hudební složka. Skvělý scénář s leitmotivem vůně v tisíci variacích rámovaný rámcovou kompozicí příběhu Jean-Babtiste Grenouille - z místa, kde přišel za tak ohavných okolností na svět, se vrací znovu na totéž nehostinné místo determinující jeho osud a prokletí uzavřít svou nepředvídatelnou pouť. Symbolické vyznění - možná že tvůrce, jenž ztratí empatii a schopnost citu, nemůže vytvořit dokonalé umělecké dílo. I kdyby se na tom shodli všichni ostatní, nebude totiž dokonalé pro něj, pakliže ho nebude moci emočně vnímat a přijmout... (05.09.2007)

Tykwer jakoby se snažil místy posunout film do atmosféry Burtonovského "nereálna", ale zůstane někde napůl cesty (absence této stylizace je nejvíce cítit právě v onom konci). Nahrubo otesaný scénář odvádí příliš pozornosti různými směry a kamera se spíš než v krásných záběrech vyžívá v laciných (a někdy samoúčelně nechutných) efektech. I když onen pokus zachytit nezachytilné se místy opravdu daří navodit. Režie je pro mě zajímavá v určitých momentech (první vražda a její reminiscence, učení u Baldiniho), ale v celku se Tykwerovi film trochu rozpadá pod rukama. Stejně jako jeho "myšlenka". (12.12.2006)

Atak vjemů. Tykwer nabídl zraku místy až hororovou podmanivost neštítící se naturalismu, uši polaskal vznešeným hudebním doprovodem a nebohého diváka svou iluzí téměř přesvědčil, že může zapojit i tolik podceňovaný čich. Ta hmatatelná snaha dostat tam přesah a pokořit nezfilmovatelnost ale byla provázena marností banality a se závěrem zůstala na patře pachuť, při které mému otupělému já začal šestý smysl našeptávat, že ta třináctá esence je extrakt z podpaží Heleny Fibingerové (po pátém pokusu). A co je nejhorší, Rickman a Hoffman ještě nikdy nebyli tak průměrní.. (06.11.2020)

Je zajímavé sledovat jak prastaré diabolistické mýty oživují v tomto navenek velkoryse pojatém filmu oživujícím trochu autodafé, trochu nejpustší sadismus, orgie budící to nejtemnější v člověku. Závěr působí poněkud masochisticky: jakoby se autor chtěl doslova vykálet na svou nesporně velkoryse pojatou práci. Film je umocněným ďábelským temnem. (02.11.2020)

Impozantně vystavěný příběh čichově nadaného chlapce, velmi dobře audiovizálně a (snad můžu říct i) umělecky zvládnutý. Oceňuji taky kvalitní výpravu, troufám si říct, že byla lepší než u Faunova Labyritnu, který za ni dostal oscara. Nyní bych možná mohl komentář uzavřít slovem "nádhera" a společně s pětihvězdičkovým hodnocením jej postnout... Avšak nehledě na úžasný a dokonalý závěr, během předchozích 2 hodin se stalo, že jsem občas zívnul. Scénář prostě vzhledem k délce filmu nebyl až TOLIK zajímavý, v podstatě divákovo oko na obrazovce držel více "barevný braz" (neplatí pro vlastníky černobílých obrazovek, ti nechť si odečtou další hvězdu) a naturalistické záběry, než nějaká dynamika děje. 8/10 (12.03.2008)