Princezna Mononoke

Princezna Mononoke je manifestem přírody, ne však z klasického černobílého pohledu. Schyluje se na boj mezi zvířaty a lidmi, ovšem ve víru konfliktů je více frakcí a každá má své zájmy a svůj pohled na věc. Právě díky této nepředpojatosti a nevnucování jasně definovaných dobrých a zlých postav, nepůsobí ono ponaučení otravně a provařeně. Taktéž díky zajímavým charakterům se dá film dobře a nepateticky prožívat... Avšak pouze za předpokladu, že netrpíte vrozenou silnou antipatií k japonskému anime, jako já. 6/10 (18.07.2009)

Princezná Mononoke ma prekvapila v tom najlepšom možnom zmysle slova. Počas dvoch hodín som bola do osudov vlčej bohyne a bezprostredného ľudského smrteľníka úplne ponorená. V obsahu sa divákovi črtá priam neuveriteľné množstvo bytostných myšlienok, ktoré som ani nebola schopná všetky vstrebať. Miyazaki vidí nezastrenými očami a k tomu viac, než bežný smrteľník. Veľmi krásny a duchovný filmový zážitok s typickou úžasnou ázijskou hudbou. (16.05.2010)

Upřít kvality tohohle filmu nemůžu, lhal bych sám sobě, ale za sebe, za lesumira proste rikam, ze Princezna monoke je nudnou podívanou, kde proporce je slovo neznámé a fantazie přílišný nadbytek! Ok, má to nádhernou hudbu, ktera je doopravdy kouzelná, ale 130 minut mi příjde vážně hodně. Nejsem typ na japonský anime, bohužel. Jejich animace mi příjdou laciný a obyčejný.... (26.08.2008)

Když jidaigeki , tak vznešenost v podobě Mononoke hime. Miyazaki se sice vyhýbá kreslení bradavek, ale před vícevrstvou imaginací úzce spjatou s japonskými mýty, legendami a historií nikdy neuhne. Je zvláštní, jak jsme slabí, příroda neskutečně silná a stejně od ní pořád dostáváme šanci. Jestli to nebude tím, že ona na rozdíl od lidí neví, co je to lstivost.. (08.09.2014)

Spirited Over! Mnohem ucelenější, přímější, temnější, naléhavější a dospělejší než kupříkladu Cesta do fantazie, která vedle Mononoke vypadá jako nevinná dětská hra, byť stále ohromně okouzlující a imaginativně osvobozená (v jistém ohledu i saturovaněji). Doznávám, že ani v tom nejrůž... nejzelenějším snu jsem si nepředstavoval, že mne Mononoke zasáhne tak hluboce. Přemýšlím, kdy naposled jsem se střetl s nějakým uměleckým dílem, které by v sobě neslo tolik nevšední krásy, čarovného mystična a lásky k řemeslu. Je to nádherný (omšelé, ale dokonale příhodné slůvko), epický a nadčasový příběh tematizující odvěký princip duality (dobra a zla, smrti a života, atd.), nikoli však z přísně rozlišujícího pohledu Západu, ale z bytostně japonského, ovlivněného dlouhou tradicí šintoistického, zenového a buddhistického náboženství (demarkační linii jejích vyplňujících protipólů zamlžuje Miyazaki položením vratké a záměrně nachylované převahy). Je to příběh, který žije vlastním nespoutaným, bujícím životem, příběh, který při své anabázi stihne připomenout protiválečný subtext Kurosawových pozdních děl (dobývání Železného města dokonce snese srovnání s obdobnou scénou z Ranu), překvapit chytráckým rozkolem matriarchátu (Eboši) s patriarchátem (Asano) a vyrazit dech upřímným a nezastíraným ekologickým apelem, který nemůže nechat chladným žádného milovníka přírody, ba naopak doufám, že osloví i osoby, které neznají než ocel, beton a dusivý smog. Hayao Miyazaki, ta kráčející legenda, je zkrátka nejen etalonem japonské školy anime či chcete-li animovaného filmu obecně, ale i záštitou všech snílků, fantastů a zarytých rousseauovců. Precizně naanimované a krásou vyplněné. P.S. Nalezl by se tu ještě někdo, kdo se stejně jako já domnívá, že ztvárnění Ducha Lesa je se vší pravděpodobností inspirováno paleolitickou jeskynní malbou "Čaroděje" z Trois Freres? (02.02.2009)