Životy těch druhých

I když můžu s čistým svědomím říct, že nevyhledávám německé filmy a nemám v kinematografii, této části země příliš přehled, Das Leben der Andersen jsem měl delší dobu v hledáčku. Film nezklamal a z jeho vysokým hodnocením na internetových databázích stoprocentně souhlasím. Atmosféra v Berlíně před pádem zdi je velice dobře ztvárněna, odposlechy, štěnice, slizcí členové štábu. To vše v hojné dávce, reálně podané, naleznete právě v tomto filmu. 10/10* (23.12.2009)

Mrazivé. To byla první věc, která mě napadla krátce po skončení tohoto skvělého filmu. Das Leben der Anderen je výborný snímek, který mi trochu poodhalil, jak to vlastně tenkrát v NDR vypadalo. Já, člověk tímto systémem nezasažený, (řekl bych naštěstí) tuhle dobu znám jen z vyprávění a proto nemůžu říct, jestli tam nebylo něco přikresleno, ale jak tak čtu komentáře pode mnou, tak se zdá, že ne. Navíc teď jsem se dozvěděl, že tento snímek porazil v oscarovém klání i Volvera, který se mi dost líbil. Ale musím uznat, že oprávněně si odnesl Oscara. Prostě nemám slov. Skvělý film, který je zapotřebí vidět a určitě ne jen jednou. (24.08.2010)

"Kde udělali soudruzi z NDR chybu" v zásade vieme ale dopodrobna ju rozoberať nebudeme, pretože vopchať komplet napáchané zlo do pár riadkov ani zďaleka nejde a predsa len, tých podpásoviek bolo neúrekom. Kde však pochybil Florian Henckel von Donnersmarck z NSR? Ak niekde, tak jedine pri zvolení "oscarového" konca, ktorý mierne zaváňa nepotrebným zavďačovaním sa, no musím na jeden nádych dodať, že ani toto manko nepovažujem za závažné, keďže ho vnímam (aj) ako potrebnú súčasť bravúrne napísaného scenára odkrývajúceho špinavé monitorovanie a manipuláciu "nepriateľov štátu" tajnou políciou STASI. Expozícia je úžasná=rozhodujúca, má na svedomí sprostredkovanie spôsobeného utrpenia, tiesne, nervozity a to za užitia maximálne vychytaného obsadenia pôsobiaceho v ozaj vyladenej mizanscéne. Teraz k dobrákovi Wieslerovi. Samozrejme že jeho behaviorálny (zámerne nepíšem osobnostný) obrat o 360 stupňov je "kapku" podozrivý a keď už si mám domyslieť ako asi uvažovali vtedajší stranícky agenti, tak sa bez váhania radšej prikloním k CVčku Antonína z "Pout", ale-nalejme si čistého vína-to iba mne vyhrkla slza pri ozrejmení, o kom vlastne "Sonáta o dobrom človeku" je? Určite nie, ono totiž nielen ja som toho názoru, že postupná zmena zmýšľania prichádza primárne z vnútra-nie z vonka, že sa tieto jednotlivé impulzy premeny môžu týkať (opäť) postupne vypestovaného hodnotového rebríčka-nie nemennej povahy a že proste-smejte sa tomu koľko chcete-"nádej zomiera posledná", HGW XX/7 je toho krásne mýtickým dôkazom. "Und über uns im schönen Sommerhimmel. War eine Wolke, die ich lange sah. Sie war sehr weiß und ungeheuer oben. Und als ich aufsah, war sie nimmer da." (19.09.2011)

Celovečerní debutant Florian Henckel von Donnersmarck si pro začátek nevybral zrovna úsměvnou látku. Vrací se totiž do osmdesátých let k praktikám německé tajné policie STASI. Ta je schopná čtyřiadvacet hodin denně špiclovat nebo následně zastrašovat kohokoliv, na koho strana prstem ukáže. Té se tak jednoho krásného dne znelíbí autor divadelních her Georg Dreyman, jehož partnerka, uznávaná divadelní herečka Christa-Maria Sieland se zapletla v nejvyšších místech. Na starost si je vezme robotický poskok a samotář Gerd Wiesler, jemuž tenhle kšeft obrátí život naruby. Režisér dokonale zvládá zachytit atmosféru všudypřítomného strachu, vše okolo je stylizováno do vybledlých odstínů a nejistota je z plátna cítit. Dal si záležet s autenticitou, propracovanými dialogy i výběrem herců, které podávají kompaktní a soustředěné výkony. Škoda jen, že přerod Wieslera v pochybovače je trošku zamlžený. Jeho motivy mi po projekci zůstaly tak trochu nečitelnými. (18.07.2010)

Další případ, kdy síla námětu táhne celý film. Tady to ale není tak jednoznačný úspěch. Chyběla mi pořádná gradace a skutečné navození atmosféry. Bylo to neustále odtažité a já se s jedinou z postav nedokázal úplně sžít, což u filmu založeného na osobní tísni rozhodně je problém. Až moc velká sázka na jistotu s tíživým tématem blízkým německému (a ostatně i našemu) národu je očividná. Takové Ucho dokázalo ve dvou lidech a přímo v roce 1968 navodit mnohem přesvědčivější atmosféru. (02.05.2010)