Most do země Terabithia

Pro fandy Terminátora 2 trochu nezvyklý pohled na Roberta Patricka v roli otce dvou dětí... Jinak jde o film, v němž se snoubí dojetí s napětím, dobrodružství s fantazií, i ta špetka romantična se zde najde. Je to moc příjemné pokoukání s neotřelými hereckými tvářemi, které zaujme nejen dětského, ale i dospělého diváka, jemuž není zcela cizí dětský svět fantazie. (10.05.2008)

Únik. Od neporozumění nebo nezájmu okolí, školní šikany, krutosti světa a dalších nyní už možná malicherných problémů dětství a dospívání. Kdo z nás jej nehledal.. Pro mnohé jistě osobní téma, ale forma a technické zpracování nedovolí čerpat všechen potenciál. Na vině jsou nepřesvědčivé výkony herců (s výjimkou pevné křehkosti slečny Robb a dreamteachera Deschanel), disneyovské songy zvyšující tvorbu ušního mazu a i když o ně tady až tak moc nejde, lacině působící triky. Lacinější už bylo jenom to, že T-1000 z tekutého kovu pracuje v železářství.. Nemohu si pomoct, ale tematicky podobné Dangerous Lives of Altar Boys se mě svou autentičností dotklo mnohem víc. Možná i proto, že jen ti, co nejsou k tobě hluší, ovládnou srdce tvé i duši.. (21.05.2020)

Jsem celkem frustrovaná z toho, že když mluví o mracích, tak neukážou mraky, ale jenom tváře, co se na ně dívají. Ale pokud je to film o očích, které se poprvé učí DÍVAT se na svět, tak je to asi pochopitelné. A vůbec, během celého sledování jsem si připadala velmi v konfliktu sama se sebou. Vždycky jsem připravena rozdat nějakou lásku, když se jedná o seriózní film s dětmi v hlavních rolích, ale... Možná to "ale" ani nebudu umět pořádně popsat. Hlavní problém asi vidím v tom, že je to všechno příliš očividně "fingované/zinscenované/narafičené". Chování Roberta Patrika ke svému synovi v průběhu celého filmu je chladné a bolavé, ale protože film je vyprávěný očima syna a otcova perspektiva chybí, tak je jeho závěrečný charakterový twist (jakkoliv mým srdcem vítaný) neuvěřitelný a hlavně nepřipravený. Učitelka Zooey Deschanel má zase příliš málo prostoru na to, aby se mohla nějak ústrojně začlenit do života dětí. Její hudební vložky jsou nesystematicky naflákané do stopáže bez nějakého účelu a pro emocionální příběh našeho chlapečka působí asi jako puštěná televize na pozadí. Oproti tomu učitelka s hororovou pusou má ve filmu jenom dva kratičké výstupy, ale napojení na hrdinovu situaci je mnohem silnější. A poslední stěžovací položkou je samotná AnnaSophia Robb, která v mých očích tu světlou duši přehnala a vydala se až příliš blízko k hranicím nesnesitelnosti. (A bonusovým přívěškem je hudba v čele s její písní, která pro mě postrádá jakoukoliv osobitost.) A teď pozitiva, v náhodném pořadí, jak si na ně vzpomenu. Místnost natřená na zlato je nevýslovně krásná! Velmi mě potěšilo zkoumání vztahu mezi bratrem a sestrou (I když mi bylo líto, že se jí Leslie nikdy nezastala, když se k ní v její přítomnosti choval "hnusně"). V tomto směru mi potom konec (ten úplný konec, ne zvrat před posledním dějstvím) přišel přesný/dokonalý. Obryně Janice (ve škole i v lese) také zahřála mé srdce. Fakt, že jeden ze dvou autorů scénáře píše o svojí skutečné kamarádce z dětství sice neovlivňuje kvalitu filmu ani diváckého zážitku, ale dost vysvětluje sentimentální/nekritické ladění filmu jako okna do minulosti, se kterou nejde nic udělat kromě toho, že se na ni nesmí zapomenout. Tenhle naivní úhel je podpořen i tím, že režisér je debutant, který nepředkládá svůj vlastní filmový styl, ale tradičním/zaměnitelným nemastným neslaným způsobem podle scénáře komponuje fiktivní rekonstrukci silného zážitku z dětství. + Tři záběry/obrazové kompozice, které mi nejvíc utkvěly v paměti (a všechny obsahují ruce Joshe Hutchersona): 1. Jesseho ruka si bere klíče z otcovy dlaně. 2. Jesseho pěst dominuje záběru, když letí praštit šikanizéra do obličeje. 3. Jesseho ruce korunují sestřinu hlavu věnečkem z rostlin. (17.08.2015)

Po hříchu celý snímek začíná předčasným vrcholem. Fantastickými úvodními titulky. Ovšem i po nich následuje film, který si konečně zaslouží označení fantasy, jelikož dokáže rozbouřit vaši fantazii. Má radost neznala mezí. Jenže došlo na zabijáka většiny současných filmů podobného ražení. CGI scény, které zde nemají sebemenší opodstatnění a hlavně zabíjejí právě tu zmiňovanou největší přednost. Tam kde předtím pracovala vaše fantazie na plné obrátky, tak tam nechávají nyní tvůrci pracovat počítač. A celá atmosféra tím jde do háje. Bohužel se jí pak nedaří nahodit zpět. Jsou tu momenty kdy to skoro vypadá, že ano, ale nikdy se to nedotáhne. Navíc, i přes přítomnost vynikající orchestrální hudby, jsou tu mnohé scény podbarvené popovými songy, jejichž texty jsou opravdové peklo (jeden příklad za všechny - malování pokoje, ta scéna je tím zcela zabitá). Nerad bych vyvolal dojem, že je Terabithia špatná. Není. Dokonce v marastu současné zaoceánské dětské tvorby je svým způsobem jasným králem. Jen je na ní evidentní o kolik mohla být lepší. Takhle promrhaný potenciál je prostě na pořádného facana autorům. Snad by se z něj pro příště poučili. (28.06.2008)

Zaplaťpánbu nejde o typickou fantasy, jak jí dnes chápe většina spoluobčanů (rozuměj fantasy typu Narnia a spol.)! Osobně jsem byl velmi mile překvapen, protože jsem se domníval, že Terabithia bude přesně z té sorty rozprávek o dětech, co nalezly kouzelný svět kdesi cosi, a tam vyhrály mezinárodní kolo v loterii krále Lothara. Leč, chyba lávky (či mostu, chcete-li)! Terabithia je totiž příběh o FANTAZII. Komorní příběh o představách, které nachází předobraz v našem každodenním životě, v lidech a věcech okolo nás, o představách, které nám pomáhají se vyrovnat se ztrátou a vlastními chybami. Navíc neškodí ani fakt, že sem tam Terabithia uhodí i na vážnější notu a slabší povahy tak budou muset zatlačit několik slz. Ach ano... Aaron Zigman se vyzná. :) (26.04.2008)