Most do země Terabithia

Film, o kterém se zmiňovala i slavná "Anička" v dopisu prezidentovi republiky jsem si prostě nemohl nechat ujít. ____Most do země Terabithia je standartní disneyovský produkt vyprávějící o strastech dětství, rodiné pospolitosti a důležitosti bezbřehé fantazie. Žel malý outsider Jess není zrovna zajímavou postavu a jeho domácí i školní potíže působí velice vlažně a okoukaně, kterýžto nedostatek fantazijní výlety do zářné Terabithie nedovedou napravit, jelikož vše co z této bájné země skutečně uvidíme, nevypadá po výtvarné ani technické stránce příliš dobře a nabízí se škodolibá poznámka, že fantazie shází především tvůrcům. Nicméně film má jeden obrovský trumf a to Jessovu okouzlulící spolužačku Leslie stvárněnou fantastickou AnnouSophií Robb. Ona je to zářící sluníčko, kolem něhož se celý příběh točí a od kterého je težké odtrhnout zrak a s blaženým výrazem si nepředstavovat, že právě Leslie je vaší dcerou, sestrou nebo kamarádkou. I ten truhlík Jess se vedle ní úplně ztráci. AnnaSophia je jednoduše výjimečný talent a její osobní kouzlo se zároveň stává kouzlem Terabithie. Bez něj/bez ní by šlo o tuctové filmové ubožátko. ______!POZOR, ZÁSADNÍ SPOILER!______Tragickým středobodem celého snímku se pro mne nakonec stala Lesliina smrt, jíž jsem byl zasažen až příliš hluboce. S Leslie zkrátka umřel i film a oplákaval jsem ji i douho poté, co Jesse hledícího k světlým zítřkům vystřídaly titulky. Diváci odcházející ze sálu s mokrými kapesníčky se sice většinou počítají za jednu ze známek kvalitního filmu, tady ovšem tragický osud jedné převelice smypatické dívky úplně spláchnul celou tu moralistickou rodinnou báchorku z centra pozornosti. (10.11.2008)

Po hříchu celý snímek začíná předčasným vrcholem. Fantastickými úvodními titulky. Ovšem i po nich následuje film, který si konečně zaslouží označení fantasy, jelikož dokáže rozbouřit vaši fantazii. Má radost neznala mezí. Jenže došlo na zabijáka většiny současných filmů podobného ražení. CGI scény, které zde nemají sebemenší opodstatnění a hlavně zabíjejí právě tu zmiňovanou největší přednost. Tam kde předtím pracovala vaše fantazie na plné obrátky, tak tam nechávají nyní tvůrci pracovat počítač. A celá atmosféra tím jde do háje. Bohužel se jí pak nedaří nahodit zpět. Jsou tu momenty kdy to skoro vypadá, že ano, ale nikdy se to nedotáhne. Navíc, i přes přítomnost vynikající orchestrální hudby, jsou tu mnohé scény podbarvené popovými songy, jejichž texty jsou opravdové peklo (jeden příklad za všechny - malování pokoje, ta scéna je tím zcela zabitá). Nerad bych vyvolal dojem, že je Terabithia špatná. Není. Dokonce v marastu současné zaoceánské dětské tvorby je svým způsobem jasným králem. Jen je na ní evidentní o kolik mohla být lepší. Takhle promrhaný potenciál je prostě na pořádného facana autorům. Snad by se z něj pro příště poučili. (28.06.2008)

Nevídaně příjemný průlet krajinou, do které se dostane jen a pouze naše mysl, naše schopnost snít a náš pocit vnímat okolí tak, jak ho budeme chtít vnímat jen my. Země Terabithia je nádhernou krajinou vysněnou dětmi pro děti ale i dospělé a ty, kteří dokáží snít, protože i v dnešním světě je to neskutečně potřeba. Mně se film líbil, už jen tím, jak byl představován divákovi, jako nenápadná zábava, která se mi ze začátku zdála jako další Narnie a nakonec se z toho dokázalo vyloudit něco naprosto jiného, ale i tak příjemného. Jediné co mě opravdu rozčílilo byl fakt, že dabing dětí dabovali takřka třicetiletí dabéři, ale to je problém dabingu a ne filmu. Takže na film nemám vůbec nic. Příjemný rodinný film, který zabaví a donutí na něj koukat právě dětskýma očima, protože jinak to ani nejde. Co když televizi nemáme? - To si dělá srandu, ne? Tu máme i my a naši jsou na podpoře. - Táta říká, že zabíjí mozkový buňky. - Tvůj táta ví leda tak prd, my se na telku díváme každej den. - Taky to jde poznat. (16.06.2008)

Jsem celkem frustrovaná z toho, že když mluví o mracích, tak neukážou mraky, ale jenom tváře, co se na ně dívají. Ale pokud je to film o očích, které se poprvé učí DÍVAT se na svět, tak je to asi pochopitelné. A vůbec, během celého sledování jsem si připadala velmi v konfliktu sama se sebou. Vždycky jsem připravena rozdat nějakou lásku, když se jedná o seriózní film s dětmi v hlavních rolích, ale... Možná to "ale" ani nebudu umět pořádně popsat. Hlavní problém asi vidím v tom, že je to všechno příliš očividně "fingované/zinscenované/narafičené". Chování Roberta Patrika ke svému synovi v průběhu celého filmu je chladné a bolavé, ale protože film je vyprávěný očima syna a otcova perspektiva chybí, tak je jeho závěrečný charakterový twist (jakkoliv mým srdcem vítaný) neuvěřitelný a hlavně nepřipravený. Učitelka Zooey Deschanel má zase příliš málo prostoru na to, aby se mohla nějak ústrojně začlenit do života dětí. Její hudební vložky jsou nesystematicky naflákané do stopáže bez nějakého účelu a pro emocionální příběh našeho chlapečka působí asi jako puštěná televize na pozadí. Oproti tomu učitelka s hororovou pusou má ve filmu jenom dva kratičké výstupy, ale napojení na hrdinovu situaci je mnohem silnější. A poslední stěžovací položkou je samotná AnnaSophia Robb, která v mých očích tu světlou duši přehnala a vydala se až příliš blízko k hranicím nesnesitelnosti. (A bonusovým přívěškem je hudba v čele s její písní, která pro mě postrádá jakoukoliv osobitost.) A teď pozitiva, v náhodném pořadí, jak si na ně vzpomenu. Místnost natřená na zlato je nevýslovně krásná! Velmi mě potěšilo zkoumání vztahu mezi bratrem a sestrou (I když mi bylo líto, že se jí Leslie nikdy nezastala, když se k ní v její přítomnosti choval "hnusně"). V tomto směru mi potom konec (ten úplný konec, ne zvrat před posledním dějstvím) přišel přesný/dokonalý. Obryně Janice (ve škole i v lese) také zahřála mé srdce. Fakt, že jeden ze dvou autorů scénáře píše o svojí skutečné kamarádce z dětství sice neovlivňuje kvalitu filmu ani diváckého zážitku, ale dost vysvětluje sentimentální/nekritické ladění filmu jako okna do minulosti, se kterou nejde nic udělat kromě toho, že se na ni nesmí zapomenout. Tenhle naivní úhel je podpořen i tím, že režisér je debutant, který nepředkládá svůj vlastní filmový styl, ale tradičním/zaměnitelným nemastným neslaným způsobem podle scénáře komponuje fiktivní rekonstrukci silného zážitku z dětství. + Tři záběry/obrazové kompozice, které mi nejvíc utkvěly v paměti (a všechny obsahují ruce Joshe Hutchersona): 1. Jesseho ruka si bere klíče z otcovy dlaně. 2. Jesseho pěst dominuje záběru, když letí praštit šikanizéra do obličeje. 3. Jesseho ruce korunují sestřinu hlavu věnečkem z rostlin. (17.08.2015)

Únik. Od neporozumění nebo nezájmu okolí, školní šikany, krutosti světa a dalších nyní už možná malicherných problémů dětství a dospívání. Kdo z nás jej nehledal.. Pro mnohé jistě osobní téma, ale forma a technické zpracování nedovolí čerpat všechen potenciál. Na vině jsou nepřesvědčivé výkony herců (s výjimkou pevné křehkosti slečny Robb a dreamteachera Deschanel), disneyovské songy zvyšující tvorbu ušního mazu a i když o ně tady až tak moc nejde, lacině působící triky. Lacinější už bylo jenom to, že T-1000 z tekutého kovu pracuje v železářství.. Nemohu si pomoct, ale tematicky podobné Dangerous Lives of Altar Boys se mě svou autentičností dotklo mnohem víc. Možná i proto, že jen ti, co nejsou k tobě hluší, ovládnou srdce tvé i duši.. (21.05.2020)