Neporažená armáda

Je to neskutečně nacionalistické a patetické. Je to ušito horkou jehlou, herci se objeví v exteriéru jen markýrovaně stojíce před zdí se zadní projekcí. Továrníkovo salto mortale v názorech na armádu by mohlo být studijním materiálem pro nejednoho psychiatra. Ale to vše nechť vezme ďas. Uvážíme-li důvody vzniku jednoho z mála prvorepublikových propagandistických filmů, budeme nuceni mu mnohé odpustit. Navíc z filmu sálá tak neskonalá národní hrdost, že by nám ji mohli závidět i Američané. Ta hrdost je cítit i po těch mnoha dekádách, které uplynuly od doby natočení Neporažené armády. Ambivalentní je dvojexpozice Žižky. Na jednu stranu ji lze chápat jako jasné poselství žižkova národa, který se nevzdává, na stranu druhou je však do nebe volající drzost po okleštění republiky hrdě vzpomínat na neohroženého vojevůdce a především se hlásit k jeho odkazu. Ale chápu, že Bor tím mínil prvně zmiňovanou variantu. Filmařsky Neporažená armáda za mnoho nestojí, především scénář je dosti slabý, ale to zásadní, co měl splnit, plní na jedničku. Upevnil národní hrdost a svým unikátním skutečně česko - slovenským provedením podpořil i sounáležitost našich národů. Velice zajímavá je účast mladičkého Dibarbory, jehož výkon rozhodně není stoprocentní, ale o to více vynikne jeho pozdější práce, na níž je vidět, jak obrovský kus cesty v herecké profesionalizaci Dibarbora ušel. Velice dobrý je Pivec. Chtělo by se říci, že jako obvykle. Byl to jeden z mála Pražáků, který mimopražské nářečí nepojal jako jeho parodii. Boháč je jako vždy nezajímavý, opět ho zastiňují ostatní kolegové, nejen Pivec ho zcela vymazává z mizanscény. Štěpánkův generál čte slavnostní přísahu tak, že bych hrdě uchopila kvér a šla za ním do války bránit vlast. Takhle přesně má vypadat velitel. A takhle přesně má vypadat film pro národ, který byl nucen sklonit hlavu, byť byl odhodlán o ni i přijít při obraně své vlasti. Má své nepopiratelné chyby, určitě není dokonalý, ale byl jedinečný a navždy jím zůstane. (26.02.2023)

Slabší, vlastenectvím a propagandou nasycený film. Na první pohled je znát stáří snímku, některé dialogy jsou vykonstruované. Přes všechny nedostatky však můžeme vidět odhodlanost bojovat, úroveň armády (možná lehce zidealizovaná) a společenské poměry té doby (továrník, Vánoce v jednotlivých rodinách). Sledovat se to dalo, nenudil jsem se, ale ani jsem se nijak zvlášť nebavil. V roce vzniku, předpokládám, přinesl Jan Bor tímto filmem velkou dávku národní hrdosti a patriotismu. (Ovšem, kolik lidí mělo možnost tento film vidět?) Dávám tedy 3* za určité vlastenecké prožitky během sledování... (12.04.2009)

Na podruhé (a poprvé ve velice dobré kvalitě na ČT) jsem si tenhle film doslova zamilovala. Celá linie filmů s pozitivní masarykovskou propagandou je nesmírně zajímavá a je s podivem, že se dneska tak málo zná. Nadto tu máme možnost vidět v akci mladého Dibarboru a doplnit si filmografii kouzelné Evy Gerové, která podobně jako Karla Oličová hrála jen 4 léta, ale také zanechala po sobě nesmazatelnou stopu. Božena Šustrová byla o něco známější, tu snad netřeba komentovat. Šikovná blondýnka, která měla našlápnuto na velikou kariéru... (22.02.2009)

Vyjádřit se k tomuto filmu nějak rozumně je tak trošku nad moje síly, ale budu statečná. Napsané a natočené je to opravdu hrozně a přiznávám, že některým scénám jsem se smála z plna hrdla („Také máš rád stromy?“ „Ano, a nejraději košaté lípy u nás na Chodsku.“). Nabízí se podstrčit pod schematický scénář a zbrklé filmařské provedení dobový kontext a jít od toho, ale ono to tak úplně nejde. V tom, jak je Neporažená armáda nezvládnutá a nastavovaná, je totiž paradoxně její síla. Jako by se ten film natočil sám. Cítíte, jak se scénář sype, jak přeskakuje jako špatná deska, jak vás chvíli neohrabaně a zmateně baví a najednou volá, že už je konec srandiček a Hitler klepe na dveře. Na čistokrevné armádní filmy tu byl Jiří Jeníček, na kvalitní i rychlokvaškovou „kolemmnichovskou“ produkci několik dalších. Ovšem Neporažená armáda je pro mě osobně unikát, který můžete zkoumat a analyzovat po stránce historické, zavrhnout po stránce filmařské nebo se s ním prát jako s naprosto nevyzpytatelným absurdním dramatem. (15.03.2009)

Řadím se mezi ty, kteří naivitu Neporažené armády považují za unikát:-) Premiéra v televizi po jedenasedmdesáti letech od natočení. V dnešní době může příběh hlavně v rovině vztahové působit naivně, ale do tradice prvorepublikových filmů zapadne. Naopak vtipně působí scéna, v níž Jan Aleš (Ladislav Boháč) randí se Zdenkou (Eva Gérová). Předchází jí totiž poučování od Honzova kamaráda, který u kobyly Rosinanty radí, že nejdřív „musí nabídnout něco sladkého, ale musí dát pozor, aby ho nakonec nekopla.“ A Honza následně nabízí Zdence bonbony… Ale mnohem podstatnější je vlastenecká rovina, která byla v roce, kdy byla podepsaná Mnichovská dohoda, důležitá. Už po úvodních titulcích nabíhá psaný prolog, v němž tvůrci upozorňují na tradici husitství, legií, Masarykovu, apelují na mravní hodnoty. Takže snímek oceňuji za snahu oslovit národ, a když Aleš při loučení se Zdeňkou zasalutuje, tak se pousměju naivitě, ale nevysmívám se snímku, který je rozhodně unikátní. A zajímavě zakomponované jsou ty téměř dokumentární záběry z Vojenské akademie v Hranicích, v nichž vojáci cvičí. Na hudbě se podílel Roman Blahník; Karel Hašler filmu věnoval pochod „Naši kadeti“; Proroctví ze Smetanovy Libuše zpívala členka opery Národního divadla Marie Podvalová. Námět: A.J.Urban, Vilém Brož. (17.03.2009)