Recenze (3)
Michael Snow - toto je první jeho film, který jsem viděl a rozhodně nebude posledním - je mediálním umělcem, a do filmu zasáhl tím čím je: mediálním uměním. Nejenom, že filmu leccos ubral či úplně zavrhl či znehodnotil (především příběh, pojem času, rozpoznatelmé tvary či popisnou řeč), ale leccos mu i přidal (např. nové pojetí tvarů a barev, strojový rytmus, repetitivní obsah). O "Lavoisierovi, který umřel za hrůzovlády" toho nemusíme moc vědět, abychom si to nemuseli umět představit. Snowův film však také není o gilotině, na které byl Antoine Lavoisier 8. května 1794 popraven, ale o zákonu zachování hmotnosti látek vstupujících do chemické reakce a z ní vystupujících. ()
Kdo byl Lavoiser jsem si musel zjistit dodatečně, ale tak aspoň mi to trochu opodstatnilo několik zde použitých prvků, především ten neustále přítomný oheň (objevující se jak jen v obraze, tak i jen zvukem). Zpočátku mě ten krapet abstraktní experiment chytl a byl jsem hodně zvědavý, kam se ve svých nápadech posune dal, ale bohužel zůstal jen u zobrazení mlhavých (a možná i mizejících?) vzpomínek a nového pojetí tvarů a barev, které je neustále proměnlivé, takže mi to po čase začalo připadat dost repetitivní. A tenhle pocit se u mě dostavil bohužel celkem rychle, takže tentokrát nemůžu říct, že by mě Snow zrovna potěšil. Něco do sebe to mělo a opět se ukázalo, že v každém svém filmu experimentuje úplně odlišně a originálně než ty předchozí, ale z toho co jsem od něj zatím viděl to určitě patří mezi to slabší. Slabé 3* ()
Záběry na plameny v krbu, zmítajícího se muže, na hráče karet, obsluhu a stroje, hráče pingpongu a opět na plameny. ()