Otravný chlap

Dobře vykreslené sterilní prostředí pekla samo o sobě nemůže nabídnout silnější filmový zážitek. Sledovat figurku plácající se uprostřed ničeho. Moc jsem nepochopil, co je na tom tak úžasného. Místo jednoduché touhy po chutném koláči bych si uměl představit zábavnější pátrání po pravidlech podsvětí. Existencionální pohled se tady zničil podivnou narcistickou chimérou. Chyběl mi také hlubší intelektuální obsah. U takového typu filmu je to úplný základ. Za metro a přítelkyni v domě dávám 1*. 22%. (16.09.2010)

Celej film je prázdnej asi tak jako život Andrease, ale pro někoho to evidentně ještě nemusí být špatně. Totiž natočit film, který se snaží rozvést téma nenávratnosti despěláckýho života do ještě pestrýho dětskýho života, nudným způsobem, sice asi dobře ladí s tim, co se film snaží sdělit, ale přes tu nudu jsem se nějak nepřenesl. Možná někdy jindy. (24.07.2013)

V Oslu mají hezkou radnici, aneb v městě je řád a pro každého práce. Všichni jsou ok. Všichni jsou hodní. Nikoli „spořádaní“, ale opravdu spořádaní. Všichni jsou zaměnitelní, všichni jsou mrtví. „Ano, to by mohlo být fajn.“ „Ale co opravdu chceš?“ Svět bez chuti. Esteticky dokonale vyjádřeno. Monotéma. (A ta krajina v úvodu!) Zatracení pro sebevraha a duševními sebevrahy jsme dnes všichni. Jeden aspekt dnešní reality. Jedna z možných budoucností, jedna z chtěných a připravovaných budoucností. Perspektiva strašlivější než Nietzscheho „poslední člověk“, totalita, o jaké se ani nesnilo Orwellovi – totalita bez násilí, totalita hodných, dobrovolné otroctví, završení pokroku. Vystačí s jediným železným zákonem: Buď v pohodě! Jediným východiskem by mohlo být zlo. Ale ani to nefunguje. V posmrtném světě sebevrahově není naděje. Jestli je naděje pro nás, zahlédl jsem ji v té rozbité lidské trosce potácející se z metra. Film o otravném člověku si nicméně vystačí i bez varovného civilizačního zřetele; nespokojený jedinec, kterému „něco chybí“, který nedokáže dýchat společný vzduch, je vždy již odsouzencem. A opět: film důsledně rozvíjí něco, co máme zárodečně vždy už v sobě a co se v naší době začíná vyjevovat. Nápis na ceduli u uvítací benzinky: Standard. Avšak: mezi tím ikeáckým světem a místností s bábovkou nevidím podstatný rozdíl, hrůza mdlé spořádanosti šla z obojího. Tato je jen nedokonalým předchůdcem onoho. Štěrbina ve zdi byla lepší. (29.11.2011)

Příběh o tom, že láska a bolest jsou spojité nádoby. Není asi náhoda, že tenhle film vznikl v severní Evropě, kde v budování laskavé a „bezbolestné“ společnosti dospěli zřejmě nejdál. Člověka, který dokáže a chce milovat a je bez lásky nešťastný, nepokládají ostatní za nepřítele - takové nekorektnosti nejsou schopni - nýbrž spíše za duševně nemocného, kterému je třeba nabídnout zvýšenou dávku laskavosti v blázinci. --- Zvykli jsme si odsuzovat nacismus a bolševismus (opravdu?), a bohužel přitom přehlížíme, že to jsou jen násilné odrůdy jednoho a téhož socialismu, který je již z podstaty vždy nelidský. „Nejúspěšněji“ právě ve své soudobé, laskavé, mírumilovné a bolest eliminující euroinkarnaci. --- (14.02.2013)

Jako jistá alegorie je to velmi zábavné a zajímavé, i když poněkud zdlouhavé. Vskutku jen vzdáleně mi to připomnělo Juráčkovy filmy a i tím mne to docela drželo. Jenže tam, kde má Juráček nějaký přesah, tady se to nakonec točilo kolem jednoho a toho samého, až to bylo otravné a člověk si říkal, že by to vydalo spíše na krátkometrážní film. A nakonec mne zklamal i konec, kdy se tvůrci lekli jakékoliv interpretace a zakončili, jak zakončili, každopádně jen a jen do ztracena. A tím mě naštvali. Kdyby to byly sestry Wachovské, řeknu, že nemají koule. Škoda, nemělo to úplně špatné grády. (30.03.2020)