Světla v soumraku

Psychologicky propracované postavy? Kde? Je hlavní postava, která pořád někam odevzdaně civí a pokuřuje propracovanou postavou? Těžko. Syrové? Kde? Statické záběry, ve kterých si všichni herci zapomněli mimické svaly někde doma a prostoduchý děj, jehož synopse by se vešla na tři věty i s pointou, to prostě u mě není dobrý film. Seznámení s Kaurismäkim tedy u mě zrovna dobře nedopadlo. Možná pokud bych se chtěl unudit k smrti, natáhl bych Světla v soumraku na dvojnásobnou stopáž a výsledek by byl jistý. (19.12.2006)

Aki stále o tom istom a rovnako, ale mňa on baví. Tentokrát nám nadelil celkom slušný príbeh o naivnom Seppovi, ktorý sa svojou nečinnosťou dostane do zaujímavých situácií, ale akoby mu to ani nevadilo. Na konci vidí vždy svetlo a nestráca nádej. Kati za pokladňou potešila a zajtra si domov kúpim pár červených karafiátov. Terve. (24.03.2024)

Mechanické odcudzenie jednotlivcov ako dôsledok postupného zániku pút tvorených tradičnými komunitami (rodina, nezištné priateľstvá). Všetko v mene "slobody" a hesiel o nutnosti individuálnych postupov. Kaurismäki príbeh o vykorenení a využívaní poňal ako minimalistickú, no štýlovo vybrúsenú smutnú milostnú drámu mladého nočného strážnika. Kamera uchvacujúco zachytila postavy ako strnulé portréty vystupujúce z kontrastne čierneho pozadia. Hustnúci smútok mechanizovanej roboty, tichého bytu a zafajčených barov dotvárajú prevažne posmutnelé melódie. Zložito nastavené spoločenské pravidlá neumožňujú hrdinovi vymaniť sa z podradného postavenia (pokus o podnikanie). Osamotene blúdi nocou. Náhla zmena v podobe očarujúcej krásky nezaváňa kóšer citmi, ale zúfalý samotár chce veriť, že našiel tú pravú. Raz však darmo: moc patrí bezškrupulóznym podvodníkom a ich kurvám, ktorých súcit končí v korení sa bohatstvu a moci. Stále ponurejší a trpkejší Kaurismäki nemá ilúzie o súčasnom svete, napriek tomu ponúka istú, i keď malú, nádej na obnovu vzťahov ich znovuvybudovaním zdola (Muž z minulosti), či v spoločensky rovnocennom prostredí. (09.01.2007)

Další geniální film Aki Kaurismäkiho, tentokrát o osamělosti. Jak moc je hořká (moje) osamělost jsem si uvědomila při projekci v kině, kdy si přede mě sedl pár - a právě, že se k sobě nemohli chovat jako všechny ostatní páry, že společnost ještě stále staví bariéry - nikdy jsem ještě neviděla, že by se k sobě někdo choval tak něžně a tak láskyplně. Snad proto byl zážitek z již beztak vynikajícího filmu (chladná severská depresivní kamera, minimalistické výkony, psychologicky propracované postavy...) o to silnější. (22.07.2006)

Moje prvé stretnutie s Kaurismakim... Bol som šokovaný. Vizuálna a kompozičná sránka dokonalá, (ne)herectvo očarujúce... Príbeh trochu v atmosferickom štýle Hitchcockovho VERTIGA osekaný na holú podstatu - praimočiare konanie postav, ktoré nech by konali akokoľvek "uveriteľnejšie", výsledok by bol rovnaký... "Kamené tváre" ma skrátka dostali a doteraz nechápem ako to, že z tých postáv dýchalo toľko života... (20.11.2006)