Světla v soumraku

Koistinen! Celou stopáž jsem se chechtal nahlas. Způsob, jakým to Koistinen kupuje a nic s tim nedělá je na straně jedné velice úspěšnou komedií. Jeho jednotný neurčitý výraz, kdy plně upře do kamery mě s jistotou vždycky rozesměje. Akorát je mi zatím poněkud nepřístupný Koistinenův mikrokosmos, na jedné straně jeho hnací síla založit firmu nebo brousit kudly hrnečkem a na druhé straně jeho neprůstupnost a odevzdání se osudu, což by snad měla vynapravit další projekce. Kaurismäki mi už druhým filmem velice sedl, ať už je to chladivě atraktivní režijní styl, černohumorný fóry potažmo originální záběry společnosti redukované na jednoho stylově hrajícího Elvise a tím pádem i hudební složku věci. 4,5* (25.11.2010)

Kaurismaki už tady hodně vaří z vody. Oproti jeho starším filmům je to opravdu jen odvar, scénář je slabší, hlavní hrdina ničím nezaujme... Poznáte že je to Kaurismakiho práce (podobné postupy, Kati Outinen za pokladnou) - je ale škoda, že si povzdechnete "tohle už není ono"... 5/10 (13.01.2007)

Hlavní hrdina jakoby do našeho světa ani nepatřil. Rozhodně mu nerozumí, ani do něj nezapadá. Jinak je to další z Kaurismäkiho zvláštních outsiderů, kteří toho mnoho nenamluví, ale rozhodně dost vykouří. Podivný mix melodramatu a filmu noir je sice svébytný a originální, ale obě předchozí části Kaurismäkiho volné trilogie mi přišly lepší. (19.04.2010)

Aki stále o tom istom a rovnako, ale mňa on baví. Tentokrát nám nadelil celkom slušný príbeh o naivnom Seppovi, ktorý sa svojou nečinnosťou dostane do zaujímavých situácií, ale akoby mu to ani nevadilo. Na konci vidí vždy svetlo a nestráca nádej. Kati za pokladňou potešila a zajtra si domov kúpim pár červených karafiátov. Terve. (24.03.2024)

Členové Vídeňského kruhu, navazující na jednoho z nejvlivnějších filozofů 20. století, Ludwiga Wittgensteina, se shodovali, že spousta filosofických problémů vlastně neexistuje, jsou to nesmysly povstávající z nedbalého užívání jazyka, z představy jazyka jako obrázků či značek připevněných na věcech. Podobně chápe omezenost jazyka Kaurismäki. Proto jsou veškeré dialogy v jeho filmech tak nezvyklé a nepřípadné. Jde o to, že v jazyku přemýšlíme o našem světe, ovšem toto přemýšlení je chybné, a to do té doby, než přezkoumáme jazyk samotný. Mimo zmíněné využívá Kaurismäki dvojí metodiku „sledování“ postav. Kameru zapíná tehdy, kdy ji většina režiséru vypíná. Tím pozoruje postavy v momentě, kdy nevedou bohatý život jejich hollywoodských protějšků A pokud ji přece jen zapíná ve stejném momentě, deformací scény na evropský způsob vtlačuje postavy do nesocializovaných, mentálně retardovaných (a o to zábavnějších) figur, jakou byl divoký chlapec z Aveyronu nebo dívka Genie. (03.11.2008)