Der freie Wille
The Free Will
Obsahy(1)
Theo byl léta internován v psychiatrické léčebně. Jeho panický strach z žen se totiž transformoval v nebezpečně agresivní chování – přepadá ženy, a než dojde k sexuálnímu ukojení, zvyšuje trauma obětí brutálním fyzickým ublížením. Film se otevírá právě takovou scénou, takže divák nemá ve svých emocích vůči Theovi na vybranou. Jenže další sledování jeho osudu má uvažování o něm posunout málem k opačnému pólu. Tento mladý muž totiž při pohledu zblízka přestává být zvrhlým násilníkem, připomíná spíše politováníhodného zoufalce, který se marně snaží zapojit vůli do přemožení svých ničivých pudů. Upřímně mu v tom chce pomoci sedmadvacetiletá Nettie, jež má rovněž své zkušenosti s pocity vyděděnosti, ale ukazuje se, že všemi vzývaná vůle na takový úkol nestačí. Předností filmu je syrově dokumentaristický styl a herecká kreace Jürgena Vogela, jehož Theo si překvapivě vynucuje citovou účast publika. Právě on byl oceněn Stříbrným medvědem v Berlíně 2006 za mimořádný umělecký přínos. (oficiální text distributora)
(více)Videa (1)
Recenze (15)
Svobodná vůle je náročný film. A to nemyslím délku filmu, nýbrž jeho obsah. Prvních deset minut je doslova šokujících a odrazujících, později chápu, že pro pochopení podstaty filmu, byly nevyhnutelné. Film je příběhem Thea (Jürgen Vogel), ponurého a děsivého muže s bezuzdným strachem z žen, který se projevuje násilně. Je to také příběh Nettie (Sabine Timoteo), 27-leté ženy, která je psychicky vydírána svým otcem, jenž jí nechce dovolit žít svůj vlastní život. A to je náš příběh...dva emocionální mrzáci, potkajíc se náhodou, navzájem hledají sílu žít normální život. Jeden z nich však, i přes obrovské odhodlání začlenit se mezi normální lidi, to nedokáže a padá i proti své "svobodné vůli" znovu do propasti, kam už ale naštěstí nestačí dopadnout... I přes skoro tři hodiny trvající délku jsem ani na minutu neztratil zájem a tímhle temným příběhem jsem se prokousal až k čestnému závěru. ()
Hodnotím vysoko, i když už to nechci nikdy vidět. Je to opravdu síla, zvláště pak ten konec!, který vůbec není pro efekt, ale je naopak 100% vysledovaný z reality, jakož i celé hlavní téma filmu. Něco podobného jsem kdysi zažila na vlastní kůži, tak vím přesně, oč v tomhle filmu běží! V mém případě to sice neskončilo sebevraždou, ale útěkem k drogám a alkoholu. Psychopata můžete milovat a snažit se mu pomoci celým srdcem a nebude vám to nic platné, i kdybyste se třeba rozkrájeli. Psychopat vás "k sobě" prostě nepustí, a to né že nechce, ale on nemůže = narušená psychika to prostě nedovolí. Zároveń mu nemoc nedovolí, aby dostal pod kontrolu svoji agresivitu = v tom je vlastně samotná podstata těžké psychické poruchy. Tyto poruchy jsou nevyléčitelné! Nakonec vám nezbyde než takového člověka opustit, a to opravdu bolí! ...Film dokonale mapuje snahu léčit nevyléčitelné, naivní nebo lhostejné závěry o tom, že pacient je (většinou po x-letém pobytu v pochybném léčebném zařízení) vyléčen a pak jednoduše ponechán sám sobě napospas. Psychicky narušení jedinci velice trpí, pokud nejsou dementní, protože si uvědomují, že páchají ohavné věci, ale nemohou toto konání ovládat. Pro takové jedince neexistují, bohužel, jiná řešení než doživotní internace nebo zabití. Je-li jedinec ponechán sám sobě napospas jako "vyléčený" a jeho utrpení(=nechci to dělat, ale psychika mě nutí a nelze ji ovládnout) dosáhne kritického bodu, nevidí jinou možnost, jak z toho ven, než sebevraždu. ...Výpovědní hodnota filmu je obrovská a dokonalá. ...Ještě více než hlavní představitel (Vogel) mě zaujala skvělá Sabine Timoteo. ...Při závěrečné scéně na pláži jsem musela odejít od obrazovky, neb by mi to utrhlo srdce! ...Těžká psychická porucha je to nejhorší, co může člověka potkat, i když to na první pohled tak vůbec nevypadá!!! ...(Většina psychopatů, zejména těch s nulovou empatií, nepáchá sebevraždu, ale ulevuje si dalšími trestnými činy = propuštění takových jedinců zpět do společnosti na základě falešných prognóz o jejich vyléčení/resocializaci je vlastně, v těch nejhorších případech, podepsání rozsudku smrti pro další oběti a v praxi/realitě velmi časté!). ()
Vím, že vám doktoři říkají, že je to velká příležitost a ty řečičky kolem. Ale ti, co tady žijí, nazývají vstupní dveře " bránou do pekla". ...Pro mou citlivou duši těžko stravitelné od nepříjemného začátku až do konce. Volání o pomoc, které nikdo neslyší. Marný boj s nemocí, kterou ani láska nedokáže utlumit. A v neposlední řadě také nepřehlédnutelný herecký výkon Jürgena Vogela. ()
Já mívám s filmy, které mají dlouhou stopáž většinou problémy, ale tady jsem jí abolutně nevnímala. Už samotný námět by mohl někoho odradit. Já jsem taky chvíli váhala, ale vůbec toho ve výsledku nelituji. Tenhle polozapomenutý snímek se mně zaryl pod kůži hned po prvních minutách a nepustil mě až na konci. Obrovským plusem, kvůli ktérému jsem musela v každém případě zvednout hodnocení, je hlavní představitel Thea, kterého zahrál Jürgen Vogel s takovou přesvědčivostí, že jsem z něj nemohla oči spustit, jak jsem prožívala jeho vnitřní muka a vůbec se nedivím, že za tuhle roli získal ocenění. Jsem přesvědčená, že má velkou zásluhu na celkové atmosféře, která se dala krájet a já tak byla po celou dobu napnutá jak struna. Pro mě byla Svobodná vůle silná emotivní masáž, která má svojí velkou výpovědní hodnotu a byla k uzoufání smutná, ale ještě smutnější je fakt, že takových lidí je spoustu a je otázkou, jak se s tím každý z nich vypořádává. Nevím jak kdo, ale v tomhle případě Matthias Glasner a Jürgen Vogel v mých očích zabodovali, takže jdu s palcem na nejvyšší laťku i kdyby se tam nějaká ta chybka našla, ale já se tím tentokrát absolutně nezabývala. ()
Obsahově nejprogresivnější film, který jsem v posledních letech viděl. Jednoduchý příběh sexuálně deviantního Thea, který se po letech ve vězení (léčebně) snaží o návrat do společnosti je podán přímočaře a s nebývalou razancí. Naturalisticky pojatý souboj člověka s vlastní hlavou. Souboj jehož marnost je dána právě oním neviditelným nepřítelem, kterého nelze zničit jinak než zničením sebe sama. Po dlouhé době jednoduchý film bez dějových kudrlin a příkras (v čemž paradoxně tkví jeho progresivita), kde hlavní hrdina je opravdu hlavní hrdina. Facka na obě tváře za kterou nezbývá než režisérovi poděkovat. ()
Reklama