Perverzní průvodce filmem

Když jsem tento dokument viděl před lety poprvé na karlovarském filmovém festivalu, přišel mi "pouze" jako zábavná hříčka intelektuální celebrity, která obsahuje plno originálních a inspirativních myšlenek. Při druhém zhlédnutí jsem nyní překvapeně zjistil, jak moc trefný Žižek v tomto filmu je. Osobně bych si vážně netroufl jeho názory rozporovat, protože tvoří po mém soudu vnitřně ucelený a soudržný systém, který dává smysl. S tím, že toto píšu z pozice člověka, který se odjakživa cítil s psychoanalytickým náhledem na svět vnitřně souzněn. Snad by se mohlo trochu chtít Žižeka vinit v určitých momentech z přílišné generalizace, ale čert to vem - osobně asi neznám myšlenkově pronikavější pohled na film jako takový. Připočtu-li si k tomu neobyčejný Žižekův vtip, nápaditost a suverenitu, s níž se bravurně pohybuje na vlnách ikonických milníků dějin kinematografie, vychází mi z toho zcela výjimečný dokumentární počin, kterému není rovno. Za nejzajímavější moment dokumentu považuji asi pasáž, v níž Žižek mluví o vztahu touhy a skutečnosti: "Dle naší nejzákladnější zkušenosti, když spláchneme na záchodě, výkaly jednoduše zmizí z naší reality do jiného vesmíru, který fenomenologicky vnímáme jako jakési podsvětí, jinou realitu, zmatenou prvotní skutečnost. Největší ohavnost ovšem je, když splachování nefunguje, když se předměty vrátí, když se zbytky výkalů vrátí z toho rozměru... Podle mě nejúčinnější, dokonce nejdojemnější scéna celého PSYCHA, je po vraždě ve sprše, když se Norman Bates snaží uklidit koupelnu. Jasně si pamatuji, když jsem jako dospívající poprvé viděl tento film, jak hluboce to na mě zapůsobilo nejen délkou výjevu - trvá téměř 10 minut - podrobnostmi čištění, atd., ale i pečlivostí, úzkostlivostí, s jakou je to uděláno. A také naším diváckým ztotožněním. Myslím, že nám to říká mnoho o uspokojení z práce, z dobře udělané práce. Která není ani tak o vytvoření něčeho nového, ale možná je lidská práce v základu, práce takřka na spodní úrovni, uklízením stop špíny. Mazání skvrn, udržování rozervaného podsvětí, které hrozí, že kdykoliv vybuchne a pohltí nás, v hrázích. Myslím, že to je jemný pocit, který Hitchcockovy filmy vyvolávají. Nejen, že se prostě něco hrozného stane ve skutečnosti. Může se stát něco horšího, co podkopává samotnou strukturu toho, co vnímáme jako skutečnost. Myslím, že je velmi důležité, jak se odehraje první ptačí útok ve filmu BIRDS. Když vymyšlený předmět, předmět z podvědomí, vstoupí do naší běžné skutečnosti, struktura skutečnosti je pokřivena, zkreslena. Takto se touha zapisuje do skutečnosti, tím, že ji zkreslí. Touha je zranění skutečnosti. Umění filmu spočívá v dráždění tužby, v hraní si s touhou. Ale zároveň v jejím udržování v bezpečné vzdálenosti, v jejím ochočování, v tom, že se učiní zřejmou. Když my, diváci, sedíme v kině, hledíme na plátno... Úplně na začátku, než začne film, je to černé, tmavé plátno, a potom na něj padne světlo. Nehledíme v zásadě do záchodové mísy, a nečekáme, až se věci znovu objeví venku ze záchoda? A není celé to kouzlo podívané, ukázané na plátně, jakési klamné lákadlo, které se pokouší zatajit skutečnost, že v podstatě sledujeme sračku?" (08.06.2013) (méně) (více)