Mé druhé já

Zoufale okoukaný scénář by nebavil nikoho, pokud by Jordan občas nezakýval s kamerou a Jodie nehrála jako z partesu. Sice si k její postavě pořádnou cestičku nenajdete, ale co, po okreskách to taky není špatné, obzvlášť, jsou-li lemovány hezkými filtrovanými obrázky a náklaďákem použitého střeliva. Zkuste to a když na pár minut usnete, nemusíte se bát, že o něco přijdete. (09.10.2007)

Brave One, revenge movie v psychologicky propracované podobě, táhne kupředu hlavně civilně destruktivní Jodie Foster s postupně budovaným odhodláním které, podporované lehce narušenou morálkou, nedokáží zastavit ani zástupy násilníků, ani detektiv po ní celý film pátrající - kdyby ve filmu zůstalo jen u zpočátku celkem svižného sledování, nádherně prostorem plující kamerou, duševně zničené ženy schovávající se za zbraň před svým strachem z města kdysi milovaného, teď však úplně cizího, kombinovaného s detektivkou s ní spojenou, bylo by všechno v pořádku. Jenže pak film zpomaluje a zpomaluje, jako by chtěl být tím nejpomalejším na světě... a najednou z polospánku diváka vytrhne vyvrcholení filmu, které je dějově tak strašně mimo, že jsem i přes jeho šílenou jednoduchost měl potíže pochopit co se vlastně stalo. 7/10 (01.09.2008)

Neila Jordana považuji za jednoho z nejzajímavějších "žánrových" tvůrců, protože tenhle irský rodák si vybírá klasické žánrové modely od melodramatu k hororům či thrillerům anebo kriminálkám a ty má potřebu komentovat, popř. hybridizovat s jinými a nutí tak diváka přistupovat zcela jinak již ke známému, přehodnocovat neustále svůj pohled na věc. Nejinak je tomu v Mé druhé já (subžanr vengeance filmů je zde skombinován s komiksovým pohledem na věc, a tak jsou ony náhody a klišé žánrově opodstatnitelná), do jisté míry odpovědi na Scorseseho a De Nirova Taxikáře, v němž si tehdy zahrála i mladá Jodie Fosterová. Zatímco v neonoirové klasice se Travis koukal do zrcadla a vedl "sám se sebou dialog", Erica na sebe pohlíži do rozbitého zrcadla, opláchne si tvář a navazuje dialog s divákem. Okolní svět, v tomto připadě New York, v němž násilí a vraždy od 70. let ubývají, než aby narůstaly, je nám podáván skrze pohled hlavní hdinky, která jako všichni hrdinové Jordanových snímků přišly o tradiční lidské hodnoty - ovšem zde postava neprochází netečně okolím, které se mění bez jejího vědomí, ale Erica se rozhodne s okolím něco dělat, ovlivnit ho. Philippe Rousselot, stálý Jordanův kameraman, užívá ozvláštňující prvky k posílení emociálního dopadu na diváka, stylisticky je film laděn do šera, v němž může skončit jeden člověk a vyjít z něj jako někdo jiný a vypravěčsky kvůli zvolenému voice-overu hlavní hrdinky se s ní nemůžeme ztotožnit, sympatizovat s ní a fandit ní, ale důmyslnou střihovou skladbou jsme nuceni zaujat stanovisko k vyobrazovaným násilným výjevům. A protože titulní postava dělá v rádiu, hodně se sází na zvukové efekty, které jsou v mnoha scénách akčního ražení zintenzivněny a v ponorech do duše zase utlumeny, je radost na film nejenom koukat, ale i ho poslouchat (i díky jazzově laděnému kvalitnímu soundtracku, který film navrací do taxikářovského neonoirového hájemství). Nebýt problematického konce, jenž je žánrovou hrou s divákem a jeho očekáváním (ono se to stane, ale trochu jinak...), bylo by to za plných. A Jodie zde nehraje svou typickou roli silné ženy, která se rozhodne jednat, ale naopak roli ženy na tenké hranici mezi dobrem a zlem, která je donucena jednat, protože jí nic jiného nezbývá. (26.11.2007)

Jodie Foster umí vdechnout postavě charisma a odhodlání jako málo která jiná herečka dnešní doby. Nadprůměrně režírovaný příběh cesty odplaty a nelezení svého druhého já. Hodně emotivně na mě rovněž jako příběh a soucítění z hlavní postavou působil hudební podklad. Silné brutální scény a opět dobře zahraný detektiv s tváří Terrence Howarda, který se stává čím dál větší součástí příběhu. Konec byl docela dvousměrný, na jednu stranu jsem něco podobného uvítal, po předchozím dění, ale zase to nebylo reálné z mého vlastního pohledu. Nadprůměr ve svém žánru, jak po stránce režie tak po stránce herecké. 8/10* (30.03.2008)

sebral vám někdy osud (život, bůh.. říkejte si tomu jak chcete) násilím někdy někoho blízkého? znáte ten pocit bezbřehé beznaděje.. pocit zoufalství.. pocit, že vám rve někdo srdce přímo z těla.. pocit prázdnoty.. hluboká díra ve vás.. marnost nad marnost.. přesně tohle se přihodilo erice, když přišla o svého snoubence a někde hluboko uvnitř jí samé to probudilo onoho "ciznice", který se začne se situací vypořádávat místo ní... jodie opravdu exceluje a o neilovi jordanovi už jsem dlouho tušila, že je naprosto famózní režisér..:) obvykle se k ostatním komentářům nevyjadřuju.. ale ty vaše "odborné termíny".. "vykonstruovanost".. "umělé náhodičky".. "bodování jen z úcty k jodie".. hehe.. bože lidi, běžte do prdele.. vždyť o tomhle ten příběh nebyl.. (13.02.2008)