Mé druhé já

Trochu mě mrzí, že nastavené tempo a kamerové lahůdky se zhruba v polovině filmu vytratí a vrátí se až v závěrečném kataklyzmatu, který ač končí originálně by opravdu mohl být natočen mnohem lépe. Ale tento nedostatek vynahrazuje herecký koncert Jodie Foster, mysteriózní hudba Daria Marianelliho a vymazlená kamera (předevím ony dlouhé záběry "na šikmé ploše"). To vše je spojené do kompaktního celku s netradiční atmosférou a povedeným scénářem, což zachraňuje kdejaké to škobrtnutí...:) (08.01.2008)

Neila Jordana považuji za jednoho z nejzajímavějších "žánrových" tvůrců, protože tenhle irský rodák si vybírá klasické žánrové modely od melodramatu k hororům či thrillerům anebo kriminálkám a ty má potřebu komentovat, popř. hybridizovat s jinými a nutí tak diváka přistupovat zcela jinak již ke známému, přehodnocovat neustále svůj pohled na věc. Nejinak je tomu v Mé druhé já (subžanr vengeance filmů je zde skombinován s komiksovým pohledem na věc, a tak jsou ony náhody a klišé žánrově opodstatnitelná), do jisté míry odpovědi na Scorseseho a De Nirova Taxikáře, v němž si tehdy zahrála i mladá Jodie Fosterová. Zatímco v neonoirové klasice se Travis koukal do zrcadla a vedl "sám se sebou dialog", Erica na sebe pohlíži do rozbitého zrcadla, opláchne si tvář a navazuje dialog s divákem. Okolní svět, v tomto připadě New York, v němž násilí a vraždy od 70. let ubývají, než aby narůstaly, je nám podáván skrze pohled hlavní hdinky, která jako všichni hrdinové Jordanových snímků přišly o tradiční lidské hodnoty - ovšem zde postava neprochází netečně okolím, které se mění bez jejího vědomí, ale Erica se rozhodne s okolím něco dělat, ovlivnit ho. Philippe Rousselot, stálý Jordanův kameraman, užívá ozvláštňující prvky k posílení emociálního dopadu na diváka, stylisticky je film laděn do šera, v němž může skončit jeden člověk a vyjít z něj jako někdo jiný a vypravěčsky kvůli zvolenému voice-overu hlavní hrdinky se s ní nemůžeme ztotožnit, sympatizovat s ní a fandit ní, ale důmyslnou střihovou skladbou jsme nuceni zaujat stanovisko k vyobrazovaným násilným výjevům. A protože titulní postava dělá v rádiu, hodně se sází na zvukové efekty, které jsou v mnoha scénách akčního ražení zintenzivněny a v ponorech do duše zase utlumeny, je radost na film nejenom koukat, ale i ho poslouchat (i díky jazzově laděnému kvalitnímu soundtracku, který film navrací do taxikářovského neonoirového hájemství). Nebýt problematického konce, jenž je žánrovou hrou s divákem a jeho očekáváním (ono se to stane, ale trochu jinak...), bylo by to za plných. A Jodie zde nehraje svou typickou roli silné ženy, která se rozhodne jednat, ale naopak roli ženy na tenké hranici mezi dobrem a zlem, která je donucena jednat, protože jí nic jiného nezbývá. (26.11.2007)

Mam z toho trochu rozporuplny dojmy. Na jednu stranu snad uz tisici variace na tema pomsty - ublizili ste mi, tak tady mate do drzky. Navic ten prerod z vystraseny zensky, ktera se boji vylezt na ulici, v "mstitele", je takovej dost divnej a sfouklej behem chvilky, navic jakmile zacne vicemene nahodne zabijet, jak kdyby se na dobrou hodinu zapomnelo, ze tady je nejakej umlacenej pritel, probiha vysetrovani a podobne. No a pak tu je otravna postava pana slusnackyho, spravnackyho a vsechno chapajiciho detektiva s homousskym hlaskem Howarda, kterej me teda docela sral a otravoval (i ten hlas, ale hlavne cela ta postava). Jenze zase na druhou stranu, ackoliv Jodie vypada jako znacne jeta uklizecka, opet podava dokonalej vykon a bez ni by film byl polovicni, takze ji vsechno verite a musite ji fandit. No a Jordan to jakozto zkusenej reziser natocil docela realisticky a zaroven napinave, takze ve vysledku slusnej thriller. (01.01.2010)

Jodie Foster léta platí za veleuznávanou herečku a když už v něčem hraje, stává se pravidlem, že je to událost. A pokud ji máte rádi, film si podle všeho užijete. Užijete si ho o to víc, pokud uvěříte skutečnosti, že se žena (po brutálním napadení, ve kterém ztratila snoubence) po několika týdnech stane svědkem dalšího trestného činu a jako donedávna spořádaná občanka města NY chladnokrevně zastřelí násilníka v obchodě. A věřte, že si ho užijete, když tvůrcům zbaštíte i fakt, že ta samá žena hned další noc opět narazí na bezpáteřní kriminálníky, tentokráte v metru, a co udělá? Zastřelí je oba. A že nevíte, co se stane následující noc? A tu další? A to máme za sebou teprve polovinu filmu. Vrcholem scénáristického výsměchu je pak hodně přitažený závěr. Holt šrámy na těle se hojí rychle, ale z duše je dostanete stěží. U toho se naše hrdinka zpovídá prostřednictvím chytře vypadajících (zejména filozofování o podstatách násilí) monologů. Ale, no tak. The Brave One sice působí nesmírně inteligentním dojmem, výsledek je ale jiný. Vedle soustředěné Foster a stále zajímavějšího Terrence Howarda je tu ale NAŠTĚSTÍ i Neil Jordan, který dokázal z příběhu mnohamilionového bludiště vykřesat solidní atmosféru a několik klidných konverzačních scén ústředního dua. I když pouze (již zmiňované) úvodní napadení se jako jediné výrazně dostane pod kůži. A relativně silně zaujme i chytrá kombinace dvou obnažených milenců a důkladně zmlácených těl na operačním stole. I díky tomu může mrazivá přeměna rozhlasové moderátorky působit i uvěřitelně. To ostatní už jsme viděli jindy a jinde, a tady se s ničím novým, ba dokonce zajímavým, bohužel nesetkáme!! 60%. (18.12.2007)

V podaní iného režiséra (výhrady voči Jordanovej réžii v niektorých komentároch fakt nechápem, mne prišla nápaditá a presná) a s inou predstaviteľkou v hlavnej úlohe (vďaka výbornej Jodie Foster zhltnete aj niekoľko ťažko vykonštruovaných a nelogických situácií) by to bol len nudný a nezaujímavý priemer. Hlavne kvôli scenáru, v ktorom je akosi priveľa náhod a detektív rozslúskne prípad s dôvtipom hodným skutočného génia. (07.01.2008)