Michael Clayton

Michael Clayton je sekáč. Když se dostanete do nějakého průseru, zaručeně vás z něj vyseká. Coby sekera mu poslouží vlídné slovo podložené nějakým tím úplatečkem. Jeho práce by mu asi nezajistila doživotní členství v klubu neposkvrněných duší, ví, jakým svinstvem si špiní ruce, ale zároveň ví, že musí uživit svého syna a vykoupit bratra z dluhů, do nichž se namočil. Michael Clayton usiluje o realistický pohled do zákulisí „vysokých her“, dalece přesahujících horizont, kam dohlédne běžný smrtelník. S věrohodností jsem až na „morálně líbivější“ závěr problém neměl, s tempem vyprávění ano. Hned na začátku dojde k určitým nemilým událostem, pročež se děj přesune o čtyři dny vzad, aby bylo jasnější, proč k oněm nemilým událostem došlo. Jenže ono to jasnější není, z filmu jakoby někdo vystřihnul dvacet minut zevrubněji vykreslujících psychologický „rozklad“ některých postav. Chovají se takhle, „blik!“, jsme zpátky na začátku, chovají se jinak. U thrilleru, jenž si nárokuje přídomek „psychologický“ něco podobného překvapí, každopádně mě to vede k podezírání režiséra z toho, že si tímhle „trikem“ chtěl zajistit pozornost všech diváků až do konce. V mém případě mu to vyšlo, takže jsem ochotně sledoval těžkopádnou první polovinu plnou postav a slov, abych byl následně odměněn druhou těžkopádnou polovinou plnou postav a slov. Clooney má úžasné charisma a stejně jako Tilda Swintonová předvádí kus vyzrálého herectví, jejich postavy by svou nejasností, svými neostře řezanými rysy, abych použil honosnější obrat, lépe pasovaly do nějakého „meta“ podobenství. Ale na rozdíl od Ďáblova advokáta nejsou přítomny žádné indicie, jež by tomu nasvědčovaly. Jestli má přesto jít o snímek podobného myšlenkového rozpětí, poníženě smekám svůj imaginární klobouk – neprozíravě jsem podlehnul dojmu, že sleduji „pouze“chytrou komerci, čnící nad jiné chytré komerce pravdou, která nepůjde každému k duhu. 75% Zajímavé komentáře: imf, Jhershaw, anais, Torrance (16.03.2008)

The Truth Can Be Adjusted.... Neuronová delikatesa vypreparovaná časovými přemety, plastickou sondou do nitra mumifikovaných právníků v saku od Armaniho a skvostnými hereckými výkony (v šedém vlku Clooneyem se probouzí člověk, Wilkinson emotivně otáčí kormidlem a Tilda Swinton stvořila svou postavu z ledu a železa) které nemávají oscarovými exhibicemi, ale oddaně a přitom s gráciíí slouží Gilroyovu snímku. A díky jeho preciznímu scénáři lze pocítit ten nejdelší chuťový ocas. který sebou bude mrskat ještě pěkných pár dnů. Po čertech sofistikovaná a uhrančivá cesta do zatracení/vykoupení. Ráda o ní přemýšlím, ráda o ní mluvím, ráda se k ní vracím. Napodruhé mnohem lepší, protože to, co si poprvé zpětně přehráváme a dosazujeme, nahmátáváme již od prvních minut-s požitkem nad tou mazaností a přesně zapadajícím soukolím. A i když je tam stádo čtyřnohých coby deus ex machina, nelze než opakovat větu Michaela Claytona ve finální scéně: I want more ! (22.01.2008)

MICHAEL CLAYTON patří k filmům, o kterých netřeba moc psát, stačí je „bez námahy“ vnímat, jako by i jeho úspěch vzešel „pouze“ z dobrého režisérského úsudku a dobrých herců. Je to velmi, velmi dobrý film – tak dobrý, jak jen „malý“, do sebe uzavřený film může být. Netrpí chybami, kterými by si naběhly obdobné současné filmy; Tony Gilroy náznaky nepatřičných ambicí, které látka implicitně obsahuje [narativní hra, právnické drama s liberální agendou, paranoidní právnický thriller, oscarové výkony ve vedlejších rolích, rodinné melodrama, výrazný oblouk polepšení se hrdiny atd.], výborně tlumí, ale zároveň nepodléhá současné módní tendenci „špinavých“ filmů s temnou atmosférou a nekorektně se chovajícími hrdiny, které prvoplánově komplikují (ne-li znemožňují) citovou identifikaci. Gilroy emoce zná, jen je úsporně halí do ryze vizuálních komentářů a neokázalých dialogů. Jinými slovy zbavil příslušné žánry (právnické, trochu i rodinné drama) patiny mnohokrát viděných klišé, psychologizování a přepjatých emocí, ale přitom dokázal natočit velmi empatický film. (27.01.2008)

„Nie som kúzelník. Som upratovač.“ Tomuto filmu som sa roky vyhýbal a urobil som dobre. Iste, je to George Clooney a ZASA rozohráva jednu zo svojich veľkých filmových hier, ktorá z neho prestáva robiť obyčajného hollywoodskeho herca a robí mužnú, silnú, charizmatickú, šedivejúcu osobnosť. Na strane druhej, všetko to politikárčenie, zákulisné hry, zrady, prehry a ja neviem, čo všetko ešte, ma nudilo a dve hodiny som nechápal, čo sa rieši (pritom „podobné“ filmy, napr. ŽALOBA s Travoltom alebo ERIN BROCKOVICH s Juliou Roberts mali „zrozumiteľný“ scenár). Režisér Gilroy a producenti Steven Soderbergh, Anthony Minghella a Sydney Pollack (ktorý si vo filme aj zahral väčšiu rolu) dali dokopy zrelý, rozvážny pomalý skoro-triler o tom, že ak sa živíte svinstvom, STÁLE existuje šanca, ako sa pozrieť raz do zrkadla a nepovracať sa. Čo je pozícia, v ktorej je Clooney v podstate bezkonkurenčný a je to jeden z mála žijúcich hercov, ktorého filmovým postavám verím, že v určitej chvíli radšej umrú (alebo pôjdu do väzenia), než že by prekročili hranicu. Samotnému filmu som veľa neveril a dosť dlho som uvažoval nad hodnotením 40% (a Wilkinson s tými svojimi smiešne šialenými žvástami bol otravný). (27.05.2011)

Jeden (z mála) filmov, po ktorom viem s určitosťou povedať, že objektívne hodnotenie, teda plus-mínus desať percent voči terajšiemu, môžem dať až po druhej projekcii. Scenár inteligentný a démonicky premyslený, čo je dnes vlastne už záruka a pečiatka kvality od Tonyho Gilroya. Ten sa svoj scenár po dlhej dobe odhodlal aj zrežírovať a za pomoci takých producentských velikánov ako Minghella, či Pollack; a herecky pekelne sústredených és - Clooney, Swinton, Wilkinson sa mu to podarilo s prehľadom. Lepší úsudok z tohto diabolsky premazaného a originálne spletitého toku udalostí však dokážem vyjadriť až neskôr, s určitosťou sa však jedná o silný nadpriemer. 80%. (12.04.2009)