Vyhoštění

Neurvalý "text distributora" předem nesmyslně pustoší, co se má divákovi postupně odhalit a poskládat docela jinak, mnohem odvážněji, originálněji a krutěji. ** U tohoto filmu je klíčové zrekonsturovat si děj po překvapivé závěrečné pointě, nespokojit se líně s hodnocením za umělecký dojem; Zvjagincev vypráví minimalisticky, přitom je však mistrem citově složitých, ale přísně logických lidských situací, až dostojevovského zauzlení osudů, jež jsou svázány s prostředím - poetikou starobylého domu, širé venkovské krajiny, velice se od sebe lišících městských bytů - a odhalují se spolu s ním. ** Jako u Dostojevského se tu horečnatá touha po vyšším životě sráží s váhavostí a zaprodaností méně intenzivních duší a ústí v tragický konflikt. A je to jako osvícení, když zpětně nahlédnete ten obezřetný tanec postav, jejich málomluvnost i smysl každého slova, gesta, předmětu, porozumíte zvratům v jejich chování, odhalíte, co si to provedli. ** Je to magická skládanka, jak vizuální, tak dějová. Uveďme na pravou míru alespoň tolik: Vera je žena, které dá zralost a mateřství vytušit, jak hluboký, smysluplný a rozlehlý je život, žijí-li lidé pro sebe navzájem, a z touhy po takovém plném životě a z bezmoci po boku zatvrzelého, vnitřně nejistého muže jí v nově nastalých okolnostech zbývá jediné východisko: vystaví Alexe doslova "životní zkoušce". Aniž by vysvětlovala či prosila, nechá jej prostě rozhodnout nad životem nenarozeného dítěte a zároveň nad tím, zda má smysl, aby ona sama žila dál, jestliže svůj život spojila s ním. Pokud Alex neobstojí a ani teď nerozpozná, co je podstatné, ona svůj život jako dobrá matka raději obětuje, aby ho donutila to pochopit - aby tak přetrhla prokletí rodu, starými fotografiemi a narážkami sousedů naznačený řetězec, a aby její syn Kir (podle jména "panovačný", "ovládající", tak jako Alexander) nevyrostl ve stopách otce, strýce a děda do stejné zaslepené zavilosti a nepřipravil další dívku o naplnění její osobité krásy, daru života (jak se už sbírá v postavě mladičké Flory). Alex se svým rozhodnutím z osobního ráje vyhostí, ale poučený tragickou ztrátou na sebe bere úkol obě děti - nevinnou Evu, probouzející se evokaci pomyslného ráje ("nejsem zlatíčko, jsem Eva -- já vím, sama jsem ti to jméno vybrala") i prchlivého, sobě podobného Kira - vést k životu v pochopení. ** Vyhoštění. Kdo všechno a odkud je v tom příběhu vlastní vinou vyhoštěn. ** Další zvjagincevovská pocta pomalému vizuálnímu i meditativnímu umění, nezastřené vědomí tradice a volnost vycházení z nich k novým obrazům. ** Jenom ti, kdo si nedají práci porozumět precizně konstruovanému a vyprávěnému ději, mohou režiséra vinit z vizuálního plagiátorství. Zvjagincev přitom ukazuje, jaké to může být, když se Tarkovského často samoúčelné lyrice udělí ostrý epický rozměr a řád. (08.04.2012)

Film jsem poprvé zhlédl v r. 2007 na MFF v Karlových Varech a hluboce mě zasáhl. Dodnes mi v paměti uvízly dlouhé záběry auta projíždějícího kolem temných instrustriálních prostor za doprovodu znepokojivého hudebního doprovodu - nádherná kamera, lokace a hudba jsou hlavní poznávací znaky tohoto neobyčejně působivého snímku. Když jsem si film znovu pustil po letech, nyní mnohem lépe obeznámen s dalšími Zvjagincevovými filmy, oslovil mě srovnatelnou měrou jako tehdy ve velkém sále Thermalu. Již úvodní dlouhá scéna sledující jízdu auta po polní cestě předznamenává, že jde o filmařsky suverénní a ambiciózní počin, který své karty vykládá pozvolna na prostoru rozmáchlé stopáže 2,5 hodiny. Komorní příběh sleduje osudy několika postav (výborný Konstantin Lavroněnko v hlavní roli Alexandra), z nichž nikdo není zcela bez viny a film mnoho motivů pouze naznačuje, aniž by dával jednoznačné vysvětlení. Saroyanův text "Směšná záležitost" z r. 1953, jímž je tento film inspirován, podle všeho zatím nebyl přeložen do češtiny (nebo se mi ho alespoň nepodařilo dohledat), což je škoda, protože bych si ho nyní s chutí přečetl. Zvjagincev je rozhodně nejzajímavější současný ruský filmař, kterého znám - každý jeho film představuje výjimečný divácký zážitek, ze kterého se vzpamatovávám celou věčnost. (31.03.2015)

Úvod: Od Zvjaginceva jsem již viděl Návrat a Leviatana, a četl komentář od Shadwella ***... Před rozetnutím gordického uzlu říká bratr Marek: "Ať uděláš cokoli, vždycky to bude dobrá." Psychologicky vzato to však rovněž znamená: "Ať uděláš cokoli, vždycky to bude špatné. Problém tedy není v rozhodování, co udělat, ale zda něco udělat nebo nedělat nic. Nebo podle Maxe Frische (Mein Name sei Gantenbein): Machen oder Unterlassen... A tak vlastní drama začíná až tehdy, kdy se dozvídáme, jak to viděla druhá strana (Věra - předtím mluvil a jednal jen Alex) a zjišťujeme, jakým problémem je vzájemná komunikace. To, co se v mužském světě snadno odvíjí (potraťáci, doktoři, pohřebáci atd. - stačí jen náznak), styk mezi mužským a ženským ztrácí výrazové prostředky... Zvjagincev se kritizuje, že je málo inventivní, že se zabývá jen standardními (archetypálními) tématy. Ale nebyl takový i Bergman (i když rozhodně byl inventivnější). Nicméně spojení nedramatické režie a dramatické kamery (např. pohled na dveře s tváří démona) považuji za jedinečné. Trochu mi snad vadily některé superpozice (např. provádění potratu a dětská skládačka s obrazem Navštívení Panny Marie... Ještě snad údajné Zvagincevovo epigonství. Celá ruská moderní filmografie je poplatná Tarkovskému, ale také Tarkovskij je poplatný svým předchůdcům. Pokud Zvjagincev použil některé obrazy připomínající Tarkovského, pak to bylo zřejmě nezáměrné. Tarkovského postupy vyplývající z jeho specifické "nadsvětské a nadnáboženské mystiky" Zvjagincev nepoužívá, a asi by to ani neuměl. Jeho vyprávění je čistě epické, co z toho vyplývá je jen na divákovi... Zkrátka "Laughing matter", jak by řekl Saroyan. (18.04.2015)

Od režiséra Andreje Zvjaginceva se mi více líbil snímek Návrat, ale tohle je taky pěkný film. Velmi melancholický (ti, kteří milují filmové deprese mohou být v sedmém nebi), sice pro minimum děje obtížně sledovatelný, všechno Vám ale vynahradí nádherné záběry, kterými se Zvjagincev inspiroval u svého soujmenovce a vzoru A. Tarkovského. 80% (05.09.2012)

"Chceš zabiť?, zabi, bude to správne...Chceš odpustiť?, odpusti , bude to správne..."Trailer povie viac ako 100 recenzií, takže neviem, prečo tu chýba. Krásny film, Ocenenie Zlatá palma sa nemýli...Nádherná práca s kompozíciou obrazu, ktorá v niektorých momentoch, hlavne v spojení s úžasne hypnotickou hudbou dosahuje až magické účinky. Režisér Zvjagincev si dáva načas, nikam sa neponáhľa a mne to pomalé tempo nevadilo, práve naopak. Hypnotizovalo ma... Akonáhle sa dopracujeme k téme nemanželského dieťaťa a "nevery", divák dychtivo očakáva, čo bude nasledovať. Budú sa diať veci a nič nie je také, ako sa na prvý pohľad zdá...Herecky výborne obsadené, Lavronenko je vážne talent a snáď sa s režisérom stretne aj do tretice. U mňa Zvjagincev po vysoko hodnotenom Návrate opäť zabodoval a súhlasím s názormi, že patrí medzi najtalentovanejších ruských režisérov. 90%. (17.09.2012)