Vyhoštění

Neurvalý "text distributora" předem nesmyslně pustoší, co se má divákovi postupně odhalit a poskládat docela jinak, mnohem odvážněji, originálněji a krutěji. ** U tohoto filmu je klíčové zrekonsturovat si děj po překvapivé závěrečné pointě, nespokojit se líně s hodnocením za umělecký dojem; Zvjagincev vypráví minimalisticky, přitom je však mistrem citově složitých, ale přísně logických lidských situací, až dostojevovského zauzlení osudů, jež jsou svázány s prostředím - poetikou starobylého domu, širé venkovské krajiny, velice se od sebe lišících městských bytů - a odhalují se spolu s ním. ** Jako u Dostojevského se tu horečnatá touha po vyšším životě sráží s váhavostí a zaprodaností méně intenzivních duší a ústí v tragický konflikt. A je to jako osvícení, když zpětně nahlédnete ten obezřetný tanec postav, jejich málomluvnost i smysl každého slova, gesta, předmětu, porozumíte zvratům v jejich chování, odhalíte, co si to provedli. ** Je to magická skládanka, jak vizuální, tak dějová. Uveďme na pravou míru alespoň tolik: Vera je žena, které dá zralost a mateřství vytušit, jak hluboký, smysluplný a rozlehlý je život, žijí-li lidé pro sebe navzájem, a z touhy po takovém plném životě a z bezmoci po boku zatvrzelého, vnitřně nejistého muže jí v nově nastalých okolnostech zbývá jediné východisko: vystaví Alexe doslova "životní zkoušce". Aniž by vysvětlovala či prosila, nechá jej prostě rozhodnout nad životem nenarozeného dítěte a zároveň nad tím, zda má smysl, aby ona sama žila dál, jestliže svůj život spojila s ním. Pokud Alex neobstojí a ani teď nerozpozná, co je podstatné, ona svůj život jako dobrá matka raději obětuje, aby ho donutila to pochopit - aby tak přetrhla prokletí rodu, starými fotografiemi a narážkami sousedů naznačený řetězec, a aby její syn Kir (podle jména "panovačný", "ovládající", tak jako Alexander) nevyrostl ve stopách otce, strýce a děda do stejné zaslepené zavilosti a nepřipravil další dívku o naplnění její osobité krásy, daru života (jak se už sbírá v postavě mladičké Flory). Alex se svým rozhodnutím z osobního ráje vyhostí, ale poučený tragickou ztrátou na sebe bere úkol obě děti - nevinnou Evu, probouzející se evokaci pomyslného ráje ("nejsem zlatíčko, jsem Eva -- já vím, sama jsem ti to jméno vybrala") i prchlivého, sobě podobného Kira - vést k životu v pochopení. ** Vyhoštění. Kdo všechno a odkud je v tom příběhu vlastní vinou vyhoštěn. ** Další zvjagincevovská pocta pomalému vizuálnímu i meditativnímu umění, nezastřené vědomí tradice a volnost vycházení z nich k novým obrazům. ** Jenom ti, kdo si nedají práci porozumět precizně konstruovanému a vyprávěnému ději, mohou režiséra vinit z vizuálního plagiátorství. Zvjagincev přitom ukazuje, jaké to může být, když se Tarkovského často samoúčelné lyrice udělí ostrý epický rozměr a řád. (08.04.2012)

Po skvělém moderně vypadajícím Návratu, filmu s výbornou kamerou, hudbou a hlavně zdařile vybudovanou tíživou atmosférou, se zdálo, že v Rusku vyrostla nová režisérská hvězda. Vyhoštění ale vypadá, že by klidně mohlo být natočeno už před 40 lety (třeba Tarkovským nebo někým podobným) - jeden rozvláčný záběr střídá druhý, a atmosféra, přestože patrně měla být podobná jako v Návratu, selhává kvůli řídkému a nepříliš zajímavému příběhu. Nějak jsem ve filmu nenašel ani "výrazně duchovní rozměr", který slibovala (asi protože ve filmu občas zazní gotická ambientní hudba) anotace v katalogu. (07.07.2007)

Práve som dopozeral film Leviafan a idem komentovať film Izgnanie a musím uznať, že vidím podobný štýl v oboch filmoch. Čo vlastne robí filmy Andreja Zvjaginceva dobrými? (videl som aj Vozvraščenije) No zjednodušene a bez nejakých zbytočných slov je to surovosť a pravdivosť o tom aký je život "sviňa" a ako berie ľudom aj posledné štipky nádeje keď to nečakajú. Film Izgnanie má pomalé tempo a postupné odhaľovanie príbehu. Človek ani nečaká, že film môže zasadiť svojmu divákovi takéto rany a nútiť ho pochopiť to, že tento film vlastne nie je filmom, ale životom nejakého random (náhodného) človeka, ktorého môžete stretnúť kdekoľvek. Herecké výkony sú tak úžasné, že človeka nechávajú v nemom úžase a to najmä výkon Konstantina Lavroněnka ma nadchol. Koniec je dobre vymyslený a vlastne doplní príbeh tak, aby ho divák čo dovtedy nechápal lepšie pochopil. Dĺžka filmu vôbec nevadí a skôr je v tomto prípade ku prospechu. (29.08.2016)

Dokonalé filmové remeslo a zároveň silné koncepčné ohliadnutie sa za znamenitou tvorbou velikána Andreja Tarkovského, ktorého diela sú hodné prepáliť ti mozog kompletne na sračky. Po drsnom debute Návrat a pred úplným upísaním sa tvorbe výnimočných sociálnych drám a kritík mapujúcich život v kontemporárnom Rusku sa vo Zvjagincevovej filmografii objavil atypický kúsok – súčasný Tarkovskij vol. 2 so všetkými obsahovými & vizuálnymi atribútmi prítomnými alias trojhodinová odysea o "vyhnanstve" a rozklade rodiny/manželstva s absolútne strhujúcim Lavroněnkom v hl. role, s pomaly formujúcim sa rež. štýlom slow cinema so zameraním sa na dlhé zábery, minimalistickými tónmi Dergačeva, no najmä tým pre oči podstatným – kameramanský maestro Kričman na trón... ♪♫ (x) (17.5.2019) (25.11.2022) (25.11.2022)

Peklo ve ztrátě spojení - tíživé, jako by na vás hodil deku... Každé vyhoštění je dlouhodobě neúnosné, ale to ze srdce je jasně nejhorší. Ponuré drama s neřešenou předehrou a tragickou dohrou nezapře svůj původ - bezvýchodnost situace konejšená spojenectvím s přírodou - vane vítr, šumí stromy, zpívají ptáci, bubnuje déšť... podobně, jako v mnoha jiných filmech... ale pravděpodobnost, že vás tvůrci tyto úkazy donutí vnímat opravdu intenzivně, je v porovnání s ruskou poetikou dosti mizivá... například scéna s oživením potůčku za deště je překrásná a očišťující, zvlášť v kontrastu s naturálním duševním utrpením, které na vás, v interiérech vytuněných těžkou melancholií, dopadá a společně s depresivním duněním hudby nutí až k fyzické účasti. Ale stejně, jako při Návratu, i tentokrát postrádám červenou nit k orientaci mimo hlavní děj. Na nedořečenosti s filozofickými průniky nejsem stavěná a co ve své těžkopádnosti nepochopím přímou cestou, mě neuspokojí, kdo si ale rád dělá z hlavy pařník s vědomím, že úrodu stejně nesklidí, bude patrně unešen. Mně musí na tři hvězdy postačit prožitek z vjemů. Viděno během Challenge Tour 2015: 30 dní se světovou kinematografií (02.04.2015)