Vyhoštění

Vyhosteni sice neni lepsim filmem jak Navrat, jak asi kazdy tise doufal, ale i film, ktery potvrzuje vysoke kvality rezisera, si zaslouzi pozornost. Zvlast kdyz tim reziserem je Andrej Zvjagincev, ktery je zde sice na rozdil od Navratu slabsi s kazdou pribyvajici minutou a ke konci i zbytecne doslovny, ale citici tradici ruskeho kina ala Tarkovskij. Zvjagincev ale nekopiruje a pokud vzdava poctu, tak vzdy tak, aby to slouzilo zvolenemu materialu, nemluve o tom, ze snad krom vody jakozto ocistneho prvku a zdurazneni vztahu mezi clovekem a prirodou nema moc s Tarkovskim co spolecneho. Jeden Andrej (T) ve svych dilech uziva pomale hypnoticke kamery posouvajici se nevidne dopredu a navozujici tak tu spravnou melancholickou atmosferu, vyjimecnych individui (jedincu se zvlastnim nadanim) a dialogu jako nositelu filozofickych sdeleni, nevyhyba se psychologizovani a sazi na zvukove efekty a hudbu dotvarejici naladu vyvolaneho peclive zkomponovanym obrazem; to jiny Andrej (Z.) zase nechava kameru stat a neuziva vyrazne ruchu ci hudby k dokresleni situace, jeho postavami jsou, psychologicke drobnokresy zbavenei normalnimi lidmi a nikoliv vyjimecnymi osobnostmi, dialogu je ve Vyhosteni asi tak na pet stran a ani to ne a hudba zazni akorat v uvodu a v zaveru samotneho snimku, otazky se kladou prevazne moralni, nikoliv filozoficke. Zrcadleni Navratu s Vyhostenim dodava obema filmum na nove rovine, ale uprimne, zajimalo by mne, jak by se Zvjagincev vyporadal s urbanizovanou zapletkou, protoze uvod a zaver ve meste je to nejlepsi, co tyhle 2,5 hodiny nabizeji. (07.12.2007)

Zvjagincev mě svým druhým filmem pro změnu zklamal. Příběh se odvíjí pomalu a v komorním duchu, že sice zbývá spousta času k zamyšlení, ale dál není nic. Příliš viditelná je inspirace Tarkovským, o čemž nepochybuji jako o záměru, leč na mě to bohužel působilo spíše jako vykrádání jeho stylu než jako jeho pocta. Největší problém mně však dělalo strávit pointu. Asi proto, že jsem z filmu dostatečně nepochopil PROČ to muselo být zrovna takhle, takhle vykonstruovaně. Musel jsem nad tím hodně kroutit hlavou. (23.05.2009)

Práve som dopozeral film Leviafan a idem komentovať film Izgnanie a musím uznať, že vidím podobný štýl v oboch filmoch. Čo vlastne robí filmy Andreja Zvjaginceva dobrými? (videl som aj Vozvraščenije) No zjednodušene a bez nejakých zbytočných slov je to surovosť a pravdivosť o tom aký je život "sviňa" a ako berie ľudom aj posledné štipky nádeje keď to nečakajú. Film Izgnanie má pomalé tempo a postupné odhaľovanie príbehu. Človek ani nečaká, že film môže zasadiť svojmu divákovi takéto rany a nútiť ho pochopiť to, že tento film vlastne nie je filmom, ale životom nejakého random (náhodného) človeka, ktorého môžete stretnúť kdekoľvek. Herecké výkony sú tak úžasné, že človeka nechávajú v nemom úžase a to najmä výkon Konstantina Lavroněnka ma nadchol. Koniec je dobre vymyslený a vlastne doplní príbeh tak, aby ho divák čo dovtedy nechápal lepšie pochopil. Dĺžka filmu vôbec nevadí a skôr je v tomto prípade ku prospechu. (29.08.2016)

Izgnanie je možno slabší ako Vozvraščenie, zato obsahuje jeden z najzaujímavejšie vložených flashbackov, ktorého začiatok a koniec nechá diváka (začiatok kľudne aj niekoľko minút) v úžasnom zmätku. Toho Tarkovského tam zas tak veľa nieje, hlavne dĺžka záberov je v porovnaní s filmami tohto ruského génia celkom svižná. Áno, je tam dážď, ošarpaná stará budova, človek a príroda, ale s výnimkou toho "vodového" záberu (ktorý považujem za asi najúchvatnejší z celého filmu, najmä keď si na kanci uvedomíme, že sme "čosi" podliezli) som si nič nevšimol. Žiadny skutočne dlhý záber. Problémom je trochu prestrelená stopáž, minimálne takých 20 minút by som tomu ubral. Filmy Andreja Zvjagintseva sú však predovšetkým živnou pôdou na rozmýšľanie po ich skončení, hľadanie skrytých významov, porovnávanie s inými interpretáciami podobne postihnutých jedincov na imdb a podobne. Návrat ma takto bavil cca mesiac, pričom po druhom pozretí túžba odhaliť pravdu neutíchla, skôr naopak. A keď si uvedomím, že nejaký duchovný rozmer som si absolútne nevšimol a Verinu reč pred koncom nepochopil, je mi jasné, že v prípade Vyhostenia som len niekde na začiatku. (28.02.2008)

Neurvalý "text distributora" předem nesmyslně pustoší, co se má divákovi postupně odhalit a poskládat docela jinak, mnohem odvážněji, originálněji a krutěji. ** U tohoto filmu je klíčové zrekonsturovat si děj po překvapivé závěrečné pointě, nespokojit se líně s hodnocením za umělecký dojem; Zvjagincev vypráví minimalisticky, přitom je však mistrem citově složitých, ale přísně logických lidských situací, až dostojevovského zauzlení osudů, jež jsou svázány s prostředím - poetikou starobylého domu, širé venkovské krajiny, velice se od sebe lišících městských bytů - a odhalují se spolu s ním. ** Jako u Dostojevského se tu horečnatá touha po vyšším životě sráží s váhavostí a zaprodaností méně intenzivních duší a ústí v tragický konflikt. A je to jako osvícení, když zpětně nahlédnete ten obezřetný tanec postav, jejich málomluvnost i smysl každého slova, gesta, předmětu, porozumíte zvratům v jejich chování, odhalíte, co si to provedli. ** Je to magická skládanka, jak vizuální, tak dějová. Uveďme na pravou míru alespoň tolik: Vera je žena, které dá zralost a mateřství vytušit, jak hluboký, smysluplný a rozlehlý je život, žijí-li lidé pro sebe navzájem, a z touhy po takovém plném životě a z bezmoci po boku zatvrzelého, vnitřně nejistého muže jí v nově nastalých okolnostech zbývá jediné východisko: vystaví Alexe doslova "životní zkoušce". Aniž by vysvětlovala či prosila, nechá jej prostě rozhodnout nad životem nenarozeného dítěte a zároveň nad tím, zda má smysl, aby ona sama žila dál, jestliže svůj život spojila s ním. Pokud Alex neobstojí a ani teď nerozpozná, co je podstatné, ona svůj život jako dobrá matka raději obětuje, aby ho donutila to pochopit - aby tak přetrhla prokletí rodu, starými fotografiemi a narážkami sousedů naznačený řetězec, a aby její syn Kir (podle jména "panovačný", "ovládající", tak jako Alexander) nevyrostl ve stopách otce, strýce a děda do stejné zaslepené zavilosti a nepřipravil další dívku o naplnění její osobité krásy, daru života (jak se už sbírá v postavě mladičké Flory). Alex se svým rozhodnutím z osobního ráje vyhostí, ale poučený tragickou ztrátou na sebe bere úkol obě děti - nevinnou Evu, probouzející se evokaci pomyslného ráje ("nejsem zlatíčko, jsem Eva -- já vím, sama jsem ti to jméno vybrala") i prchlivého, sobě podobného Kira - vést k životu v pochopení. ** Vyhoštění. Kdo všechno a odkud je v tom příběhu vlastní vinou vyhoštěn. ** Další zvjagincevovská pocta pomalému vizuálnímu i meditativnímu umění, nezastřené vědomí tradice a volnost vycházení z nich k novým obrazům. ** Jenom ti, kdo si nedají práci porozumět precizně konstruovanému a vyprávěnému ději, mohou režiséra vinit z vizuálního plagiátorství. Zvjagincev přitom ukazuje, jaké to může být, když se Tarkovského často samoúčelné lyrice udělí ostrý epický rozměr a řád. (08.04.2012)