Vyhoštění

Zábery na diaľnice, prírodu, potôčiky a podobné tuším patria k ruským filmárskym špecialitám. Ak ma podozrievate, že sa tým snažím na niečo narážať, tak vás ubezpečujem, že to tak nie je. Pretože práve tieto časti sa mi vo filme páčili. Pri hodnotení filmu mi je totiž úplne jedno či niekto niekoho napodobňuje, kopíruje, vykráda či niečo podobné. Pre mňa je dôležitý výsledok. Je jasné, že režisér sa tými zábermi snažil dosiahnuť istý výsledný efekt, ktorý však, aby fungoval tak ako v tých údajných "vykradnutých filmoch" musí byť podporený dostatočne silným a zamyslenia sa hodným príbehom. Práve príbeh v tomto filme je pre mňa osobne tým kameňom úrazu. Film nám z pre mňa neznáveho dôvodu v poslednej (zbytočnej) polhodine odprezentuje ešte "vysvetlenie". Zásadným spôsobom pritom narúša (aspoň u mňa sa tak stalo), vlastné vnútorné prežívanie príbehu a nasmeruje diváka niekam, kde to už nie každému sedí. Tá vysvetľujúca vsuvka celému filmu vnútila podtext, ktorý vnímavý divák pochopil aj bez nej a otvorila množstvo nových otázok, na ktoré však už adekvátne odpovede v predchádzajúcom dianí chýbajú. Alebo je to len ťažká alegorická filozofia pre náročných, na ktorú som ja už krátka? Aj to je možné... (21.02.2016)

Úvod: Od Zvjaginceva jsem již viděl Návrat a Leviatana, a četl komentář od Shadwella ***... Před rozetnutím gordického uzlu říká bratr Marek: "Ať uděláš cokoli, vždycky to bude dobrá." Psychologicky vzato to však rovněž znamená: "Ať uděláš cokoli, vždycky to bude špatné. Problém tedy není v rozhodování, co udělat, ale zda něco udělat nebo nedělat nic. Nebo podle Maxe Frische (Mein Name sei Gantenbein): Machen oder Unterlassen... A tak vlastní drama začíná až tehdy, kdy se dozvídáme, jak to viděla druhá strana (Věra - předtím mluvil a jednal jen Alex) a zjišťujeme, jakým problémem je vzájemná komunikace. To, co se v mužském světě snadno odvíjí (potraťáci, doktoři, pohřebáci atd. - stačí jen náznak), styk mezi mužským a ženským ztrácí výrazové prostředky... Zvjagincev se kritizuje, že je málo inventivní, že se zabývá jen standardními (archetypálními) tématy. Ale nebyl takový i Bergman (i když rozhodně byl inventivnější). Nicméně spojení nedramatické režie a dramatické kamery (např. pohled na dveře s tváří démona) považuji za jedinečné. Trochu mi snad vadily některé superpozice (např. provádění potratu a dětská skládačka s obrazem Navštívení Panny Marie... Ještě snad údajné Zvagincevovo epigonství. Celá ruská moderní filmografie je poplatná Tarkovskému, ale také Tarkovskij je poplatný svým předchůdcům. Pokud Zvjagincev použil některé obrazy připomínající Tarkovského, pak to bylo zřejmě nezáměrné. Tarkovského postupy vyplývající z jeho specifické "nadsvětské a nadnáboženské mystiky" Zvjagincev nepoužívá, a asi by to ani neuměl. Jeho vyprávění je čistě epické, co z toho vyplývá je jen na divákovi... Zkrátka "Laughing matter", jak by řekl Saroyan. (18.04.2015)

Dokonalé filmové remeslo a zároveň silné koncepčné ohliadnutie sa za znamenitou tvorbou velikána Andreja Tarkovského, ktorého diela sú hodné prepáliť ti mozog kompletne na sračky. Po drsnom debute Návrat a pred úplným upísaním sa tvorbe výnimočných sociálnych drám a kritík mapujúcich život v kontemporárnom Rusku sa vo Zvjagincevovej filmografii objavil atypický kúsok – súčasný Tarkovskij vol. 2 so všetkými obsahovými & vizuálnymi atribútmi prítomnými alias trojhodinová odysea o "vyhnanstve" a rozklade rodiny/manželstva s absolútne strhujúcim Lavroněnkom v hl. role, s pomaly formujúcim sa rež. štýlom slow cinema so zameraním sa na dlhé zábery, minimalistickými tónmi Dergačeva, no najmä tým pre oči podstatným – kameramanský maestro Kričman na trón... ♪♫ (x) (17.5.2019) (25.11.2022) (25.11.2022)

Zvjagincev mě svým druhým filmem pro změnu zklamal. Příběh se odvíjí pomalu a v komorním duchu, že sice zbývá spousta času k zamyšlení, ale dál není nic. Příliš viditelná je inspirace Tarkovským, o čemž nepochybuji jako o záměru, leč na mě to bohužel působilo spíše jako vykrádání jeho stylu než jako jeho pocta. Největší problém mně však dělalo strávit pointu. Asi proto, že jsem z filmu dostatečně nepochopil PROČ to muselo být zrovna takhle, takhle vykonstruovaně. Musel jsem nad tím hodně kroutit hlavou. (23.05.2009)

Neurvalý "text distributora" předem nesmyslně pustoší, co se má divákovi postupně odhalit a poskládat docela jinak, mnohem odvážněji, originálněji a krutěji. ** U tohoto filmu je klíčové zrekonsturovat si děj po překvapivé závěrečné pointě, nespokojit se líně s hodnocením za umělecký dojem; Zvjagincev vypráví minimalisticky, přitom je však mistrem citově složitých, ale přísně logických lidských situací, až dostojevovského zauzlení osudů, jež jsou svázány s prostředím - poetikou starobylého domu, širé venkovské krajiny, velice se od sebe lišících městských bytů - a odhalují se spolu s ním. ** Jako u Dostojevského se tu horečnatá touha po vyšším životě sráží s váhavostí a zaprodaností méně intenzivních duší a ústí v tragický konflikt. A je to jako osvícení, když zpětně nahlédnete ten obezřetný tanec postav, jejich málomluvnost i smysl každého slova, gesta, předmětu, porozumíte zvratům v jejich chování, odhalíte, co si to provedli. ** Je to magická skládanka, jak vizuální, tak dějová. Uveďme na pravou míru alespoň tolik: Vera je žena, které dá zralost a mateřství vytušit, jak hluboký, smysluplný a rozlehlý je život, žijí-li lidé pro sebe navzájem, a z touhy po takovém plném životě a z bezmoci po boku zatvrzelého, vnitřně nejistého muže jí v nově nastalých okolnostech zbývá jediné východisko: vystaví Alexe doslova "životní zkoušce". Aniž by vysvětlovala či prosila, nechá jej prostě rozhodnout nad životem nenarozeného dítěte a zároveň nad tím, zda má smysl, aby ona sama žila dál, jestliže svůj život spojila s ním. Pokud Alex neobstojí a ani teď nerozpozná, co je podstatné, ona svůj život jako dobrá matka raději obětuje, aby ho donutila to pochopit - aby tak přetrhla prokletí rodu, starými fotografiemi a narážkami sousedů naznačený řetězec, a aby její syn Kir (podle jména "panovačný", "ovládající", tak jako Alexander) nevyrostl ve stopách otce, strýce a děda do stejné zaslepené zavilosti a nepřipravil další dívku o naplnění její osobité krásy, daru života (jak se už sbírá v postavě mladičké Flory). Alex se svým rozhodnutím z osobního ráje vyhostí, ale poučený tragickou ztrátou na sebe bere úkol obě děti - nevinnou Evu, probouzející se evokaci pomyslného ráje ("nejsem zlatíčko, jsem Eva -- já vím, sama jsem ti to jméno vybrala") i prchlivého, sobě podobného Kira - vést k životu v pochopení. ** Vyhoštění. Kdo všechno a odkud je v tom příběhu vlastní vinou vyhoštěn. ** Další zvjagincevovská pocta pomalému vizuálnímu i meditativnímu umění, nezastřené vědomí tradice a volnost vycházení z nich k novým obrazům. ** Jenom ti, kdo si nedají práci porozumět precizně konstruovanému a vyprávěnému ději, mohou režiséra vinit z vizuálního plagiátorství. Zvjagincev přitom ukazuje, jaké to může být, když se Tarkovského často samoúčelné lyrice udělí ostrý epický rozměr a řád. (08.04.2012)