Vyhoštění

Vyhosteni sice neni lepsim filmem jak Navrat, jak asi kazdy tise doufal, ale i film, ktery potvrzuje vysoke kvality rezisera, si zaslouzi pozornost. Zvlast kdyz tim reziserem je Andrej Zvjagincev, ktery je zde sice na rozdil od Navratu slabsi s kazdou pribyvajici minutou a ke konci i zbytecne doslovny, ale citici tradici ruskeho kina ala Tarkovskij. Zvjagincev ale nekopiruje a pokud vzdava poctu, tak vzdy tak, aby to slouzilo zvolenemu materialu, nemluve o tom, ze snad krom vody jakozto ocistneho prvku a zdurazneni vztahu mezi clovekem a prirodou nema moc s Tarkovskim co spolecneho. Jeden Andrej (T) ve svych dilech uziva pomale hypnoticke kamery posouvajici se nevidne dopredu a navozujici tak tu spravnou melancholickou atmosferu, vyjimecnych individui (jedincu se zvlastnim nadanim) a dialogu jako nositelu filozofickych sdeleni, nevyhyba se psychologizovani a sazi na zvukove efekty a hudbu dotvarejici naladu vyvolaneho peclive zkomponovanym obrazem; to jiny Andrej (Z.) zase nechava kameru stat a neuziva vyrazne ruchu ci hudby k dokresleni situace, jeho postavami jsou, psychologicke drobnokresy zbavenei normalnimi lidmi a nikoliv vyjimecnymi osobnostmi, dialogu je ve Vyhosteni asi tak na pet stran a ani to ne a hudba zazni akorat v uvodu a v zaveru samotneho snimku, otazky se kladou prevazne moralni, nikoliv filozoficke. Zrcadleni Navratu s Vyhostenim dodava obema filmum na nove rovine, ale uprimne, zajimalo by mne, jak by se Zvjagincev vyporadal s urbanizovanou zapletkou, protoze uvod a zaver ve meste je to nejlepsi, co tyhle 2,5 hodiny nabizeji. (07.12.2007)

Neurvalý "text distributora" předem nesmyslně pustoší, co se má divákovi postupně odhalit a poskládat docela jinak, mnohem odvážněji, originálněji a krutěji. ** U tohoto filmu je klíčové zrekonsturovat si děj po překvapivé závěrečné pointě, nespokojit se líně s hodnocením za umělecký dojem; Zvjagincev vypráví minimalisticky, přitom je však mistrem citově složitých, ale přísně logických lidských situací, až dostojevovského zauzlení osudů, jež jsou svázány s prostředím - poetikou starobylého domu, širé venkovské krajiny, velice se od sebe lišících městských bytů - a odhalují se spolu s ním. ** Jako u Dostojevského se tu horečnatá touha po vyšším životě sráží s váhavostí a zaprodaností méně intenzivních duší a ústí v tragický konflikt. A je to jako osvícení, když zpětně nahlédnete ten obezřetný tanec postav, jejich málomluvnost i smysl každého slova, gesta, předmětu, porozumíte zvratům v jejich chování, odhalíte, co si to provedli. ** Je to magická skládanka, jak vizuální, tak dějová. Uveďme na pravou míru alespoň tolik: Vera je žena, které dá zralost a mateřství vytušit, jak hluboký, smysluplný a rozlehlý je život, žijí-li lidé pro sebe navzájem, a z touhy po takovém plném životě a z bezmoci po boku zatvrzelého, vnitřně nejistého muže jí v nově nastalých okolnostech zbývá jediné východisko: vystaví Alexe doslova "životní zkoušce". Aniž by vysvětlovala či prosila, nechá jej prostě rozhodnout nad životem nenarozeného dítěte a zároveň nad tím, zda má smysl, aby ona sama žila dál, jestliže svůj život spojila s ním. Pokud Alex neobstojí a ani teď nerozpozná, co je podstatné, ona svůj život jako dobrá matka raději obětuje, aby ho donutila to pochopit - aby tak přetrhla prokletí rodu, starými fotografiemi a narážkami sousedů naznačený řetězec, a aby její syn Kir (podle jména "panovačný", "ovládající", tak jako Alexander) nevyrostl ve stopách otce, strýce a děda do stejné zaslepené zavilosti a nepřipravil další dívku o naplnění její osobité krásy, daru života (jak se už sbírá v postavě mladičké Flory). Alex se svým rozhodnutím z osobního ráje vyhostí, ale poučený tragickou ztrátou na sebe bere úkol obě děti - nevinnou Evu, probouzející se evokaci pomyslného ráje ("nejsem zlatíčko, jsem Eva -- já vím, sama jsem ti to jméno vybrala") i prchlivého, sobě podobného Kira - vést k životu v pochopení. ** Vyhoštění. Kdo všechno a odkud je v tom příběhu vlastní vinou vyhoštěn. ** Další zvjagincevovská pocta pomalému vizuálnímu i meditativnímu umění, nezastřené vědomí tradice a volnost vycházení z nich k novým obrazům. ** Jenom ti, kdo si nedají práci porozumět precizně konstruovanému a vyprávěnému ději, mohou režiséra vinit z vizuálního plagiátorství. Zvjagincev přitom ukazuje, jaké to může být, když se Tarkovského často samoúčelné lyrice udělí ostrý epický rozměr a řád. (08.04.2012)

Dokonalé filmové remeslo a zároveň silné koncepčné ohliadnutie sa za znamenitou tvorbou velikána Andreja Tarkovského, ktorého diela sú hodné prepáliť ti mozog kompletne na sračky. Po drsnom debute Návrat a pred úplným upísaním sa tvorbe výnimočných sociálnych drám a kritík mapujúcich život v kontemporárnom Rusku sa vo Zvjagincevovej filmografii objavil atypický kúsok – súčasný Tarkovskij vol. 2 so všetkými obsahovými & vizuálnymi atribútmi prítomnými alias trojhodinová odysea o "vyhnanstve" a rozklade rodiny/manželstva s absolútne strhujúcim Lavroněnkom v hl. role, s pomaly formujúcim sa rež. štýlom slow cinema so zameraním sa na dlhé zábery, minimalistickými tónmi Dergačeva, no najmä tým pre oči podstatným – kameramanský maestro Kričman na trón... ♪♫ (x) (17.5.2019) (25.11.2022) (25.11.2022)

Zvjagincev mě svým druhým filmem pro změnu zklamal. Příběh se odvíjí pomalu a v komorním duchu, že sice zbývá spousta času k zamyšlení, ale dál není nic. Příliš viditelná je inspirace Tarkovským, o čemž nepochybuji jako o záměru, leč na mě to bohužel působilo spíše jako vykrádání jeho stylu než jako jeho pocta. Největší problém mně však dělalo strávit pointu. Asi proto, že jsem z filmu dostatečně nepochopil PROČ to muselo být zrovna takhle, takhle vykonstruovaně. Musel jsem nad tím hodně kroutit hlavou. (23.05.2009)

The Return je sice minimálně o třídu výše a tento snímek rozhodně nedosahuje jeho kvalit, ale i tak se jedná o hodnotný a zajímavý počin. Ona alegorická a náboženská symbolika je z filmu celkem patrná, ale divákovi není nikterak zbytečně vnucována. Místy se ale setkáme s nevysvětlenými myšlenkovými pochody, tradiční komunikace mezi postavami zde také není příliš zastoupena (což může velkému množství diváků značně vadit), dialogů je ve filmu minimum a 150 min stopáž je přeci jen zbytečně nafouklá. Jako v případě Zvyagintsevova debutu se i v Izgnanie může člověk kochat výborným technickým zpracováním, především hra světel a stínů spolu s kamerou, za kterou opět stojí Mikhail Krichman je působivá. Andrey Dergachev svými temnými tóny sice podtrhuje jen některé pasáže filmu, ty však dávají tušit, že se chystá něco zlověstného. Zvyagintsev sice trochu klesnul, ale má slušně našlápnuto natočit něco pamětihodného a tak nezbývá než věřit, že se mu to jednoho dne podaří a my budeme u toho. (7/10) (26.07.2008)