Zelené obzory

Překvapivě mi to sedlo a dokonce se mi to i líbilo. Tenhle neprávem zapadlý československý film vypráví příběh o mladém muži, co jde dělat správce statku na jedné vesnici, jenže ne všechno jde zrovna dobře. Má to dost podmanivou atmosféru, ale osobně bych ji nenazýval snovou, to možná tak tu úvodní scénu pochodování lesem s vizí pohřbu (ta byla hodně dobrá a velmi zručně natočená) a ten začátek obecně, třeba když hlavní hrdina vejde do místnosti, kde bydlí současný správce, vypadá to tam jako v Místnosti ze Stalkera, nebo z té v Nostalgii (zvláštní, že oba ty filmy vznikly o zaokrouhleně 20 let později), ale pak už to vypadá celkem normálně. Do toho zde skvěle ladí hudba Zdeňka Lišky, jenom ve scéně bitek byla úplně mimo a nehodila se tam, ale to je jenom drobná výtka. Taky zde fungují postavy, herci hrají skvěle a kdyby se tam míň mluvilo a bylo tam víc záběrů krajiny, snad bych i řekl, že ten film je poetický, protože prostředí, kde se odehrává, na to rozhodně mělo, jak je vidět v poslední scéně. Osobně bych ten film nevynášel do nebes, přece jenom něco mi tam vadí, ale to vůbec nic nemění na tom, že se mi ten film dost líbil. Lepší 4* (23.01.2020)

Realistický film podaný někdy až surrealistickými prostředky, a s až snovou atmosférou, kterou podtrhuje skvělá minimalistická Liškova hudba i práce se zvukem, ruchy a ozvěnou. Na tehdejší dobu v podstatě apolitické nebo dokonce s lehkým úsměškem ("Soudruzi si mají pomáhat," řekne dívka, když poněkud neomaleně žádá o doučování z matematiky). Skvělá je i výprava, kdy první příchod na statek je skutečně jako z nějakého Juráčkova filmu. Hlavní příběh doplňují další podpříběhy, navíc odkoukané ze života ("ona by chtěla jen poslance", "měl jsi zůstat doma na Moravě, a ne jezdit někam do tramtárie", "budeš kašlat", "já bych si uklidil sám"), a dokonce jsou zde různá odlehčení a vtipné dialogy. Toho jsem se bál nejvíce, protože dnes je moderní točit realistické drama plné deprese a bez jakékoliv naděje a optimismu. Jako by i v drsných životních podmínkách občas člověku nezasvitlo slunce. Hlavní příběh pak je nejen realistický, ale nadčasový v podobenství o lidech, kterým se nechce makat, raději by šmelinařili, a když si na ně někdo chce došlápnout, jsou schopni se uchýlit i k tomu nejhoršímu, aby si své korýtko udrželi. Jestli někdo v tomhle filmu vidí socialistickou agitku, tak je blb s klapkami na očích, nebo to neviděl. Když k výše zmíněným kladům přidám skvělé herecké výkony, vychází mi jeden z nejlepších filmů této doby. A samozřejmě perlička nakonec - je zajímavé vidět vedle sebe hrát otce a syna Kostkovy. (09.08.2018)

Tak si tak vesele kradete ve státním statku, tu dřevo, tu krmení, panuje socialismus. Jeden den přijede mladý agilní a hlavně zbrusu nový správce statku. Začne všecko kontrolovat, zlepšovat a zefektivňovat. Zkrátka se do všeho sere a vypadá to, že statek začne fungovat a to je konec zlodějíčkům. Ti to však nechtějí nechat jen tak a na správce si došlápnou. Kostka jak mladíček je dobrý. Taky je dobře vykreslený socialismus se svou nerozhodností a nevýkoností. Věci odporující zdravému rozumu se prosadí rychle, logika prohrává každý den. Je neskutečné, že tenhle Kocourkov vydržel půl století. 70% (25.02.2017)

Tak to tedy moc nechápu, jak sám distributor filmu může film prezentovat tak schematicky, jako by snad ani ten film lidé z distribuční firmy neviděli, jako by se ani nesnažili pochopit onu dobu, ani onu dobrou filmařinu. Občas mě napadá, že nebýt dobových snímků, vlastně bychom neměli ani možnost to porovnat s pozdější kritikou oné doby. Dnes již těžko kdo může chápat nadšení tehdejší mladé generace a její touze po změně pořádků. Doba byla taková. To, že se to nakonec nějak zvrtlo, je druhá věc, leč rozhodně je dobré vidět tyto snímky se vším, co k tomu patří, a to i s načtením si potřebné historické literatury pro pochopení a hlubší vhled. Film osobně mě zasáhl svou otevřeností, o skvělých hereckých výkonech, kameře a hudbě nemluvě. (22.09.2019)

Nalejme si čitého vína: patří-li Procházka k tomu nejlepšímu, co v tehdejší české kultuře bylo, bylo to s tou kulturou už tehdá dost špatné. Procházka myšlenkově patří k osmašedesátníkům, lidem požívajícím nezasloužený respekt díky tomu, že dostali od Brežněva po hubě. Leč i reformní komunisté byli stále komunisty, a zůstalo jim navždy nekonečně vzdálené vědomí, že zotročit lidi se sebelepšími úmysly zůstává tyranií, a tedy zlem. (Kéž by to lidé chápali aspoň dnes!) --- Zelené obzory stojí jasně na těchto pozicích. Jak jen to namíchat tak, aby nám to hospodářství fungovalo? Procházka to chápal stejně málo, jako (z definice) každý socialista. Navíc pevně věřil, že strana (moudrá) může lidem (hloupým) i lhát, je-li to v zájmu dobré věci (již strana rozpozná, lidé však ne). Opět nevymyslel nic lepšího, než že nějaký "uvědomělý předvoj", zde správce statku, svým příkladem strhne ostatní. "Ahááá, tak v tom to vězí! Musíme lidi přesvědčit, aby se nechovali jako lidi," zkoušel o dvacet let později Gorbačov, taky takový pitomec. --- Procházka tápe, míchá do věci romantické linky, a uteče z příběhu cestou nepravděpodobné hospodské rvačky. On nebyl jako literát žádný vrták, ale celkově byl a zůstal beznadějně popletený. Podle toho jeho díla vypadají. (05.09.2018)