Čtyři slunce

Hm, umění. Barvy, rozkomíhaná kamera, osudové téma, lidé na kraji společnosti, existenciální témata na půdorysu těchto "malých" životů. Prostě umění. Pro festivaly jak stvořené. Jistě to dostalo mnoho cen. Pravda, s realitou to má společného asi jako televizní zprávy na Nově, a psychologicky je to vedené jen temnými linkami, jako by v životě ty světlé nebyly (tedy možná až na ten konec), ale to je prostě umění. Nedivím se nyní tak často používanému termínu kavárenský intelektuál. To někdo, kdo je docela za vodou, někde sedí, pozoruje cvrkot kolem sebe, a přebírá si to po svém a přebere si to po svém a pak to ze sebe dostane ven formou knihy nebo filmu. Nic proti, každý má nárok na svou interpretaci. Pokud neignoruje očividná fakta a danosti, protože se mu do jeho pohledu nehodí. Nemám nic proti zobrazení lidí na okraji společnosti, ale ono to jde udělat třeba i poeticky, nejen depresivně. Nebo klidně tragikomicky. Ale neměl by tam chybět vyvažující prvek, protože jít jen jednou cestou je zrádné - vlastně z toho nakonec vyleze agitka v takové či onaké podobě. Btw, ta závěrečná píseň kopíruje Mňágu a Žďorp vědomě? (05.07.2014)

Bohdan Sláma si jede svoje pomalé blues od ničeho k ničemu. Z našeho českého rybníku vyzobne charaktery lidí, kteří jsou tak nějak životně v hajzlu a pomalu je posunuje k dalším životním průserům. Jára lže, fetuje a chlastá. Jana se kurví. Karel má v hlavě svůj svět a Jerry tomu celému dá závěrečnou tečku. No prostě takhle nějak se žije u dna společnosti. 60% (21.07.2017)

Výtečná kamera Diviše Marka a… víc nic. Bohdan Sláma tentokrát nepřišel s postavami, s nimiž by se dalo soucítit ani jim porozumět či s příběhem, který by se dal prožít. Ve Slámových filmech je zvykem, že postavy mají těžký životní splín, doteď se ho ale přeci jen navzdory všem nejistotám a téměř jistému neúspěchu snažili nějakým způsobem překonat. Pokud tak charaktery ve Čtyřech sluncích neměli činit pro sebe a své blízké, tak aspoň pro diváka, který tak bohužel musí sledovat jakési příběhové torzo a tedy víceméně sled nahodilých situací. Cesty nikam nevedou – a to nemluvím o vyjádření filmu, film skutečně nikam dramaturgicky nemíří. Charaktery ve Čtyřech sluncích se totiž už nesnaží vůbec o nic a ve své zoufalosti, naříkání a chcípáctví je jim vlastně dobře. V momentě, kdy by se postavy měli pomalu vzchopit a postavit se své životní bídě a divák by se měl vynořit z bahna spolu s nimi, se postavy jen v nekonečném kruhu upínají k marným nadějím a falešným znamením shůry. Sami v sobě přitom dobře vědí, co jejich jednání znamená a kam je dovede. Vzhledem k tomu, že Sláma své hrdiny v jejich moření podporuje, chápe je a akceptuje jejich životní postoj jako správný (Proč? Protože chybovat je lidské?), přijdou mi postavy i vyznění snímku patetické a zaslepené. Většina postav je sice obdařena silným motivem/životním údělem/kletbou, jež je po celý život provází (někdo nemůže mít děti, někdo nepoznal otce, snad každý někoho ztratil), ale divák z něj má šanci vidět bohužel jen ten silný klimax. Ve Slámově případě scénu, která tzv. „vše rozsekne“. Dosud nejednoznačné chování postavy nabude kontur a divák skrze prosté sdělení o minulosti a nitru postavy najednou chápe její předchozí jednání a postoje. Bohužel, ač Diviš Marek ví, kdy má jít s kamerou blíž a o který záchvěv herecké akce či dialog nesmí přijít, opět vinou scenáristické práce ta scéna postrádá onen náboj. Pro tento zásadní moment nikdy není připravena půda, nejsme s postavou dostatečně seznámení ani sžiti. Správně bychom se o ní měli zajímat a znát ji natolik, abychom si vlastně uvědomili, že na tuto scénu jsme po celou dobu čekali. Takhle Čtyři slunce bohužel vystavěná nejsou a všechno to zásadní, tolik potlačované a nyní vyřčené „Já už nemůžu!“ a „Jsem na dně, protože mě pořád trápí….“ tak vyznívá z úst herců nepřesvědčivě. Nejvíce na to doplácí Aňa Geislerová, jež vyfasovala takové scény hned tři a ač je jako vždy herecky silná, neměla dostatečnou podporu ze strany scenáristy a režiséra. Karel Roden snad nehrál obyčejnější a nezajímavější postavu než je nudný a jaksi podivně prázdný podivín Karel, podstatou a smyslem jeho přítomnosti (stejně jako u několika dalších postav) se snad ani nechci zabývat. Zbývá přičíst bod k dobru za alespoň jednu neopomenutou vzniklou a rozehranou prekérní situaci (scéna snídaně, kdy postavy Ani marně pátrá po zmizelé tisícovce) a velký černý puntík za upachtěný závěr. (10.03.2012)

Čtyři slunce je tak silně atypický, neuchopitelný a prostě zvláštní film, na který bych se nedoporučovala dívat, když máte depku, protože byste si snad došli i pro nůž... Herecky je ovšem na takové úrovni, že pokud jako já proplujete drastickou scénou s kuřátky, tak oceníte vše, co je vám předkládáno. Ovšem není to film pro každého, to v žádném případě, měla jsem ho na skladě téměř rok, než jsem se k němu dopracovala a strávit jej nebylo lehké, jelikož jsem se plně vžila do Jany (excelující Aňa Geislerová) a její reakce na (nechci spoilerovat) jistou zprávu byla prostě ... vystihující. (14.08.2013)

Depka přesně podle mýho gusta. Ke konci už má člověk fakt nemalý tendence popadnout kudlu a podřezat si v euforii žíly, jak sluníčkově se celej děj postupně vyvíjí. Už na začátku jsou tu všichni totálně v pejči, ale tak vždycky může bejt ještě hůř, žejo... A já si myslim, že já mám ňáký problémy, tsive: ha, ha. Bonusový procenta navíc přičítám za fikanou mysteriózní linku s Rodenem, která nevěřícího diváka zdařile obechcává tak dlouho, až už to snad ani neni možný. Kdyby mi to eště víc zacvičilo s emocema, střelim pět. (18.03.2016)