2:37

Tak luxusní propojování jednotlivých příběhů jsem snad ještě neviděla. Aby někdo dokázal vymyslet tak složitou kompilaci dějových linek, v kterých se ale divák vůbec neztratí, to je seksakramenský umění. Jen obecně, nad dramaty ze studentského prostředí mi zůstává rozum stát. Díky bohu, že jsem měla vlastně boží telecí léta... (06.06.2013)

První půlka je skvělá. Představení postav tu proběhne dostatečně, jsou i uvěřitelné (i přes jistou klišovitost) a jejich psychologie tu taky je. Sestříhané je to brilantně (to platí pro celý film), natočené taktéž (to opět platí pro celý film), je tu i napětí a vyprávění je poutavé. Bohužel druhá půlka to začne kazit. Uvěřitelnost jde stranou a Thalluri začne všechny situace až přehnaně vyhrocovat a i když do jisté míry je film nepředvídatelný, naservíruje nám dva stupidní zvraty, z nichž jeden se dá postupem času odhadnout a ten druhý je tak strašně předvídatelný od nějaké 5-6 minuty, že bych se divil, kdyby to někomu taky rychle nedocvaklo. Naštěstí to vytáhl konec, který jsem sice částečně tušil, ale i tak mě nějak šokoval. Celková myšlenka je super a líbila se mi hodně, takže nakonec jsem se rozhodl pro slabé 4*. Ten film je dobře napsaný, skvěle sestříhaný, natočený a poutavý je rozhodně taky. Akorát ještě hudba mi místy přišla otravná a vadilo mi, že (pro mě) nejzajímavější postava, která ze všech byla nejméně klišé, do příběhu výrazněji nezasáhne, je jen do počtu a vlastně jeho/její (si zkuste uhádnout, koho mám na mysli) problémy nejsou ani částečně uzavřeny. Ale zase můžu být rád, že za těmi dvěřmi byl někdo jiný... Je to dobré drama, ale místy zbytečně vyhrocené. Minimalističtější přístup by mi seděl asi víc. I když... u Slona se to spíš minulo účinkem, ale to spíš z toho důvodu, že Van Sant je vůl. Slabé 4* (05.10.2020)

Velmi zajímavě zpracované drama, které na mě působilo civilně a hercům jsem věřil vše. Zápletky jsou odhalovány postupně, ale nevyzní prvoplánovitě a netlačí zbytečně na pilu. Sice tam možná chybí to pravé "bum" na 5*, ale jelikož nemám v podstatě co vytknout, tak mu přilepším. Výpovědi jsou výborné, ze života... a tento styl se mi fakt líbil. Škoda, že takové snímky se nedostanou více mezi lidi... (14.08.2012)

Jeden den na typické (?) australské střední škole. Ač to na první pohled vypadá, že jde o další bezútěšný film o dysfunkčním školském systému, není tomu tak, tady je škola pouhá kulisa čistokrevnému dramatu o současných dospívajících. Musím uznat, že na problémy adolescentů je nahlíženo citlivě a asi i sofistikovaně, jen jsem se nemohl zbavit dojmu, že koncentrace nešťastných životních osudů byla na jednu školu a jeden den až příliš vysoká. Zajímavá je jistě forma - tvůrci skládají před divákem mozaiku z jednotlivých střípků kruhu života několika mladých hrdinů a je velmi pečlivě zdůrazněno, že každý střep má hned několik hran, skrze něž se nahlížená realita může jevit rozdílně. Navíc je tu rozděleno pásmo vypravěče a pásmo postav, prvé v pseudodokumentární černobílé formě stylizovaných interview, druhé pak v mírně časově posunutých kratších sekvencích. Naprosto mrazivá je závěrečná scéna, která pointuje rámcovou kompozici celého filmu - tvůrci velmi rafinovaně vedou diváka v průběhu děje k vědomému tipování, kdo může za dveřmi skončit, a může to být skutečně každý z hrdinů - o to víc je pak finále šokující a dává celému snímku nový, hlubší smysl... (28.09.2012)

Tak toto bylo hodně drsné. Snímek se viditelně inspiroval Slonem Guse Van Santa, a v jeho stylu nám poskládal mozaiky příběhů jednotlivých studentů, které se postupně prolínají a najevo vycházejí různé skutečnosti. Stylem zpracování se tedy podobá Slonovi. V otevřených zpovědích studentů a především v jejich charakterech jde však mnohem více na dřeň. Slon zaznamenal jeden den v životě několika studentů, který skončí tragédií, hlouběji se však jejich charaktery nezaobíral. Rysy jsou společné, ale v obsáhlosti osudů se silně liší. Skvělé výkony všech protagonistů, z nichž každý zastává jeden určitý "zaškatulkovaný" školní typ. Každý má však svá tajemství, trápení a vztahy, které nám jsou postupně odhalovány. Teresa Palmer je zde nehorázně podobná Kristen Stewart a i díky postavě, kterou ztvárnila, se mi její příběh často prolínal s rolí Kristen ve filmu Mluv. I tím nenápadně přirozeným herectvím mi přišly podobné. Především závěr je u Two Thirty 7 až děsivě realistický a drsný. Nedokázala jsem odtrhnout oči a přitom jsem chápala a cítila, co ta "postava" musí prožívat za příšerná muka. Slovy by se tato scéna dala shrnout takto "Pain, suffering, fall, destruction, blood, tears, help, fear." A úplně nakonec svoboda a klid. A zase si musím říkat: "Něco takového bychom my nikdy natočit nedokázali..." (18.11.2012)