Bourneovo ultimátum

|| Scenár: Tony Gilroy, Scott Z. Burns, George Nolfi / Story by Robert Ludlum | Hudba: Based on The Bourne Ultimatum by Robert Ludlum | Produkcia: Frank Marshall, Patrick Crowley, Paul L. Sandberg| Distribúcia: Universal Pictures | Štúdio: Kennedy/Marshall, Ludlum Entertainment | Rozpočet: 110 miliónov $ | Tržby: 442,824,138 $ || (13.08.2011)

Po přečtení Bordwellovy kritiky bourneovského stylu (viz tady a tady) se ve vší (a opravdu nemalé) úctě k tomuto teoretikovi musím ptát, kde končí "zesílení" hollywoodského stylu a kde začíná jeho "změna". Podstata formální progresivity Bourneova ultimáta v porovnání se současnou hollywoodskou tvorbou totiž spočívá v propojení těkavého stylu ruční kamery a téměř konstantní dvouvteřinové průměrné délky záběru (přičemž nositelem pocitu kontinuity se stává primárně zvuk) s využitím různých typů pohybu. Bourneovo ultimátum produkuje pohyb na rovině žánrových standardů (pohyb honiček) a vyprávění (pohyb vyprávění, pohyb ve smyslu distribuce informací). Bordwell se ve své práci tak zarputile soustředí jen na stylistický systém a vágní argumentaci o běžném příběhu, že se zcela odpoutává od vnímání narativního systému se stylistickým. Ale právě v něm spočívá zásadní revoluční krok Bourneova ultimáta od Bourneova mýtu. Ten s distribucí informací i pohybem honiček pracoval standardně (honičky směřují zásadně dopředu :), zatímco Ultimátum zmnožuje informační zdroje v rámci jednotlivých scén (jediný "vševědoucí" je divák - jen on se orientuje na letišti i v Tangeru) a znejasňuje pohyb honiček (ne dopředu, ale vertikálně, diagonálně, případně zpět :). Těkavost stylu není jen ona už poněkud profláklá analogie k mentálnímu stavu hrdiny, ale spíš fokalizace profesionálního myšlení, jejíž význam nám dochází až zpětně. Každá akce obsahuje řadu dílčích narací (Bourne je jako šachový hráč o několik tahů napřed a my si každou jeho sérii reakcí musíme domýšlet jako příběh, jehož pointa se odhalí až posléze). Bourneovo ultimátum tak pro mě představuje - navzdory Bordwellovým tvrzením (která jsou jako obvykle precizně vystavěná, ale zkrátka příliš dopředu determinovaná tím, co chce dokázat) - revoluční počin, který sice částečně může obsahovat postupy známé z jiných filmů, ale progresivní je jejich celkové využití (plus paralelní propojení celé trilogie s přesahem i do původního televizního zpracování). Tvrdit tedy, že Bourneovo ultimátum je jen kopií Bournova mýtu, tedy považuji spíš za důsledek necitlivého omezeného (ve smyslu důrazu na pozorování jednotlivých aspektů stylu a vyprávění) sledování. PS: Po letech jsem se k tématu vrátil ve studii Bournův mýtus: akční film pohybu. (05.09.2007)

Nemohu si pmoct, ale lepší, než druhý díl to prostě nebylo. Vadila mi za 1) až příliš hyperaktivní kamera, místy se to prostě nedalo usledovat. 2) Naprosto neinovace děje - jede se pořád na stejné schéma, které se nasadilo už v půlce jedničky - Bourne někam přijde a pak od tamtud zdrhne.. pak někam přijde.. a zase od tamtud zdrhne.. 3) Znovunakopnutí zápletky mi přišlo trošku umělé (trošku dost) a nakonec ani Extreme Ways už nejsou, co bývaly (měli nechat původní verzi, ne dělat remix). Dále chybí výraznější záporák (Ramirez nemá ani na Owena, ani na Urbana), ale Damon je stále setsakra řezník a jako hodně nadprůměrný a zábavný akční trihller to pořád bohatě stačí. (16.08.2007)

Sympatický zakončení jedné velké ságy, která nám dokázalo, že Matt Damon umí fakt docela dobře hrát, i když si ho pořádně z jinejch filmů nepamatuju, a že k němu sedí Moby stejně tak jako hrnec na prdel. Kvalitu si série nesnížila, pořád je kvantum hodně dobrý akce, ale ten příběh trošku stagnuje. Kolik se toho událo v prvním díle se pak zpucuje ve druhým a třetím díle, takže se ve výsledku nic extra zajímavýho neděje, a když už jo, tak jsou to většinou zbytečný kecy, protože je stejně jasný, že Jason za chvíli zase bude zdrhat, za ním to bude bouchat, občas se přimotá Franka Potente, která to i v mrtvym stavu dokázala uhrát i v tohle díle a prostě pořád je na co koukat. Plnej počet jako jedničce stejně nakonec nedám, protože mě ten příběh prostě uhranul v prvním díle, kde to mělo nápad, a zbytek se jenom na původní myšlence vezl. (04.07.2010)

Tísnivá atmosféra, nezastavitelný Bourne a Greengrassova režie v tom nejdivočejším tempu. Honička na motorkách a následná naháněčka po střechách s vrcholem v dusivé ruční bitce je asi nejlepším akčním momentem celé série. Navíc moje oblíbená postava Nicky je konečně rozvinuta do adekvátní hloubky a závěr je přesně takový, jaký má špionážní finiš být. Kdo nemá příliš v paměti předchozí díly, bude se ztrácet, kdo je má rád, ten bude nadšen. Tma, mužská postava se houpe na vlnách, divák hádá a kruh se uzavírá. (30.08.2007)