Volání o pomoc

Někdy jsem se upřímně dojal, jindy jsem se od srdce zasmál a sem tam jsem zůstal naprosto chladný ve vrcholných scénách. Nesmírně pochmurná atmosféra prolíná celý film a i když se hrdinové řehtají na maratonu filmů Mela Brookse a vy se smějete s nima, ta pachuť tragédie, která potkala jednoho z nich na jazyku zůstává. Adam Sandler se své role zhostil dle očekávání (vím že je dobrý herec), jako člověk vyrovnávající se s otřesnou osobní tragédií uzavřením se do sebe a vytěsněním nepříjemných myšlenek z paměti, je zcela uvěřitelný a celý film vás pohled na něj (s vědomím jeho osudu) bude rozesmutňovat. Škoda jen, že v nejsilnější scéně, když se vyzpovídá doktorovi, jsem mu to zrovna moc nevěřil, ale předpokládám, že za to může dabing, kdy dabér pološíleného člověka vylévající si s brekem své srdce kuňkal, jako kdyby zrovna žvejkal rohlík a sledoval grotesku. Naopak scéna, kdy Sandler vylíčí rodičům své ženy pocity jež zažívá každý den, je bravurní se vším všudy a považuji ji za vrchol filmu, kdy se společně s hlavní postavou dostanete na úplné dno, kde se zmítá člověk, který o všechno přišel. Sendlerovi po celý čas maximálně sekunduje Don Cheadle v roli bývalého spolužáka a přítele, kterému je Sandlera líto a chce mu pomoct. Ono je vlastně všem Sandlera líto a chtějí mu pomáhat, aniž by o pomoc volal! (09.11.2008)

Bohužel nesdílím obecné nadšení. Film nefunguje v mnoha směrech a tím zásadním jsou pak emoce, které se nedostávají v té správné míře. A film je přeci i o pocitech, emocích. Narozdíl od jiných mě ale vůbec nezajímá, jak to bude dál, protože soudní konec o jednom bolestivém osudu tomu všemu nasadil korunu a přehodil film v klasický zaoceánský model. Komorní drama o tragické ztrátě a nálezu starého přátelství trošku přešlapuje na jednom místě, má nejen vleklé tempo, ale i spoustu rušivých a rozpačitých momentů (kupříkladu celá postava Saffron Burrows). Scénář absolutně nedoléhá, jak by si zřejmě představoval. Když se ústřední duo o něčem baví, je to jako poslouchat cizí rozhovor. Nic vám to nedá a za pár vteřin netušíte, o čem byl. Adam Sandler je coby mlčenlivý prosebník o trochu toho strpení a klidu nadprůměrný, je nutno s ním pro seriózní role počítat, jenže emočně ve mně jeho psychicky zničený Charlie nic nevyvolal (viz.jeho monolog v čekárně). Když mluví takový Robin Williams o své mrtvé manželce a Michelangelově stropu v Sixtinské kapli v Dobrém Willu Huntingovi, tak to je ta pravá bolest ze ztráty a ryzí mrazení v zádech. Tady bohužel.. Binderovi nefungovala ani Vztekle tvá, natož rozpačitý Světák s Benem Affleckem. Všechny snímky zůstaly někde na půli cesty, takže pro příště vyměnit režisérskou židli a třeba to vyjde. Viděno, odškrtnuto, víc ani ránu.. (06.07.2009)

Nelze filmu upřít citlivě natočená postava Adama Sandlera a hluboké vazby mezi jednotlivými charaktery. Zbytek ovšem nemá takový tah na branku. Dějově pomalý a nevýrazný snímek, který stojí a padá především právě na hercích a kvalitně navozené atmosféře (hudba). Spousta postav je tam zbytečná a některé scény mi tak úplně nepřirostly k srdci. Jistotou zůstává fakt, že Sandler předvádí nejlepší herecký výkon kariéry. Už proto stojí za to se na film podívat. (05.02.2009)

Scénář: Mike Binder .. Nerad vzpomínám. Na snímek Reign Over Me však budu, i proti této citaci, rád vzpomínat. Přinesl mi po čase opět skvěle vyváženou porci chytrého, lehkého humoru ve smutném, emocionálním dramatu. Alan Johnson je rodinným životem znuděný zubař. Jednoho dne potká starého přítele z dob studií, Charlie "ten jehož rodina byla v tom letadle" Finemana, který si od lidí a civilizace drží patřičný odstup. Při jeho prožitku se není moc co divit. Tihle dva, každý z jiných pohnutek, však obnoví své zaprášené přátelství… Zvláštní pojetí příběhu vycházející velice volně z amerického traumatu 9/11/01, který je tak důmyslně v pozadí, že Binder toho v žádném případě nezneužívá k prvoplánovému dojímaní. V popředí stojí především příběh dvou mužů, opírající se o to podstatné - herce. Vynikající Don Cheadle a „pitomec s grácii“ Adam Sandler jasně vévodí, i ve vedlejších rolích výbornému obsazení, přesto je Cheadle pořád o kus výše. K tomu Mike Binder vypráví skvěle. Pozvolně s lehkostí a realistickým přístupem což bývá v jistých případech výtka jménem „nuda,“ ale zde je maximálně progresivní směrem k emocemi nabitému finále, kdy jsem s úsměvem setřel slzu, a měl příjemně omamný pocit, což se mi už dlouhou dobu nestalo. Možná bych našel nějaké chyby (převážně v úvodu), ale všechny si stojí tak nepatrně v rohu, že na konečné vysoké hodnocení nemohou mít vliv. 95%. (28.10.2007)

Patrně nejlepší a emocionálně nejsilnější reflexe 11. září v americkém filmu, jakou jsem měl možnost vidět. V malém, téměř komorním dramatu, schována kdesi v druhém plánu, probublávající v kolektivním podvědomí jako symptomy posttraumatického syndromu... Nemluvím teď vlastně i o jednotlivci?...O jednom z hlavních hrdinů filmu Volání o pomoc? Ano, obé se prolíná, obé lze zaměnit... O pomoc totiž volá nejenom hrdina - ovdovělý manžel a otec, jehož rodina seděla v uneseném letadle z Bostonu, ale také americká společnost. I ona trpí zjevně příznaky posttraumatického syndromu - je raněná, přišla o část sama sebe, dokonce o tu nejdůležitější, o vlastní pocit bezpečí a nezranitelnosti, s ní přišel strach a ten velmi změnil hierarchii uspokojování základních potřeb... Máme tu tedy zjevně zraněnou a traumatizovanou společnost, pozorujeme reakce a obranné mechanismy, které zranění samovolně nastartovalo, máme tu jednoho jejího symbolického zástupce a jeho podmíněný reflex vše ze svého vědomí vytěsnit, izolovat se od zraňující reality a pravdy, únik do světa zábavy, laciných, ale účinných drog a závislostí - hudby, počítačových her, rituálů... (,,Myslel jsem, že nemáš návykový sklony. To byla hláška večera, kámo. Jsi závislák...") O pomoc v tomhle filmu ale v podstatě volají všichni - zlomení rodiče, jež trápí skon dcery a vnoučat, černošský zubař Alan, který si nechce připustit přicházející stereotyp v dlouholetém manželství, zubařova nová pacientka, řešící nabídkou orálního sexu své dlouholeté trauma z nepodařeného partnerského svazku, zubařovi rodiče, otec, soužící a trápící se ve městě a matka zas stresovaná jím, mladá psychoterapeutka podléhající traumatickému světu svých pacientů... Celá společnost trpí problémy, na jejichž existenci k filmařské reflexi poukázal normotvorný pohled Americké krásy... Kořeny jsou hlubší, pracovně je nazvěme krizí západní materialisticky založené kultury, ale katalyzátor je jen jeden - teroristické útoky na Spojené státy... Volání o pomoc ... Nádherný a hluboký film, jehož poselství zůstává - Bylo to hrozné... Bolí to... Ale je třeba se otřepat, zapomenout a jít zase dál... V závěru mého komentáře nelze opominout herecké výkony téměř všech zúčastněných herců a hereček, nejvíce mne ale uchvátil Adam Sandler, kterého jsem doposud zvolna přehlížel maje ho zaškatulkovaného v nicneobjevujících komediálních rolích - ztvárněním Charlieho Finemana mi skutečně vyrazil dech... Zřejmě jde ve stopách Jima Carreyho pomalu v sobě objevující skutečný herecký talent... Neméně přesvědčivý a nenuceně šaramantní byl výkon Dona Cheadleho a velmi mě překvapila i menší role Liv Tyler, která uhrála na malé ploše opravdu velký part... Režisér Mike Binder skutečně zachytil soudobé volání o pomoc a svým výtečným snímkem pomohl k sebereflexi pacienta, který ještě možná neví o svém vážném stavu... Soudím, že tohle již není jen další z následovníků Americké krásy, to je svébytné a autentické Volání o pomoc... (31.10.2007)