Pokání

Romantické filmy rozhodně nepatří k těm, které bych nějak vyhledával, ale občasné nahlédnutí do žánrů, jež mi nejsou blízké, nezavrhuji. Takže jsem se dnes odhodlal ke zhlédnutí nejlépe hodnocené romance roku 2007, tedy Pokání. A výsledek je ten, že většinu stopáže jsem se nudil, byl jsem rozmrzelý a těšil se, až to skončí. Režie je špičková, film obsahuje spoustu nádherných záběrů, ale na mne to prostě nijak neúčinkovalo. No a potom příběh skočil do přítomnosti, přišel závěr a ten mě rozsekal. Takže veškerá rozladěnost je náhle tatam a já můžu říct, že nelituju, že jsem si tento snímek pustil. 70% (24.08.2008)

I gave them their happiness. Vzhledem ke vzdálenosti vytyčeného cíle nebývale svižná procházka rozlehlým venkovským sídlem, přilehlou zahradou, válkou zmítanou Francií a rušným Londýnem. Osvěžující ponoření do kašny, ve své dravosti něžná milostná scéna nebo dunkirkská plážová odysea jsou možná jenom formálními výstřelky, ale formálními výstřelky tak dokonalými, že budete svůj tep těžko přesvědčovat, aby se nezrychloval. Kýč nekýč. A nebyla to žádná z postav, která mě přiměla mlčky sedět a tiše doufat, nýbrž vypravěč. Po těch dvou hodinách jsem měl pocit, že jej znám dost dobře, abych si troufnul mu tykat. Takže - skvělá práce, Joe! 85% Zajímavé komentáře: Marigold, Nathalie, castor, Torrance, Martyr, TomBar, Kvico (06.02.2008)

Je s podivem, že v době kdy je filmaři przněna jedna kvalitní kniha za druhou, tak se již řadu let soustavně daří tvůrcům kvalitně adaptovat díla Iana McEwana. Každá z pěti dosavadních adaptací jeho děl se v zásadě povedla a tři dokonce tak, že hodně. A to včetně Pokání, což je McEwanův nikoli nejlepší, ale zřejmě nejznámější román. Joe Wright roste do veliké persony současné kinematografie. Pokud si myslíte, že McAvoy je pouze hejsek se sexy přízvukem, tak vás vyvede z omylu. Tolik silných scén propojených v jeden působivý celek, který funguje na mnoha úrovních se jen tak nevidí. A to, že vás Pokání jen tak mimochodem protáhne všemi odstíny emocionálních pocitů, tak to již je jen třešnička na dortu. (01.01.2008)

Film s maximálním množstvím kladů: ať už se jedná o bezchybné podání dusné letní atmosféry, ďábelskou představitelku 13-ti leté Briony (Saoirse Ronan), a nebo poměrně nečekanou pointu. Vedle Keiry Knightley září také James McAvoy (nemohla jsem uvěřit, že je to ten samý herec, který ještě před rokem hrál nedospělého zrzouna v "Posledním skotském králi"), jejich společné scény (kašna, knihovna, zatýkání) patří k těm nezapomenutelným. Právě forma vyprávění (střídání různých flashbacků či podání situace z různých kontextů) činí jinak celkem klasický příběh neobyčejným. Nechápu akademiky - z mnoha nominací proměnilo Pokání jedinou !? (09.03.2008)

Myšlenka, která se mi při vzpomínce na zhlédnutí Pokání vybavuje jako první, zní: "Vanessa Redgrave je Paní Herečka." Není to myšlenka právě férová, neboť ona věhlasná dáma, jakkoliv je všeho toho obdivu hodna, de facto jen sklízí plody práce, kterou předcházející dvě hodiny reálného času odváděli jiní. Těmi jinými jsou samozřejmě ostatní herci v čele s Jamesem McAvoyem, jehož mladické nadšení, bouřící emoce i pozdější zatvrzelost nejsou míň než úžasně přesvědčivě zahrané. Poklona patří i Keiře Knightley, které to kromě všestranného hereckého projevu (až na ty slzy, ty jí pořád moc nevěřím:)) ještě neskutečně sluší - s tou výhradou, že pět až deset kilo navrch by jí opravdu prospělo. Jestliže slečně Cecilii přináležela poklona, pak před Briony - jak tou ztvárněnou Saoirse Ronan, tak i tou, kterou zahrála Romola Garai - se patří pokleknout a udeřit čelem o zem, protože to jak za mimochodem neskutečně pod kůži se zarývajícího a do hudebního doprovodu výtečně zakomponovaného zvuku psacího stroje s doširoka otevřenýma očima vstřebává svět kolem i uvnitř sebe (a taky ho fatálně ovlivňuje), je něco jen těžko popsatelného. Absolutně nepopsatelné je potom to, co režisér spolu s kameramanem a skladatelem stvořili na pláži v Dunkerque - tam nejen že mi běhal mráz po zádech, ale skutečně mi spadla čelist. Joe Wright se tentokrát opravdu utrhl ze řetězu a formální stránce svého díla dal místy takové grády, že by se za ně nestyděli ani Queeni. O hudbě už zmínka padla, ale teď se hodí říct, že i ona činí Pokání přitažlivějším, a to tak že značně, a že Dario Marianelli v mých očích (respektive uších) nad očekávání zabodoval, protože z jeho předchozích prací jsem si nezapamatoval ničehož nic, a on si najednou vyrukuje s tak mazáckou kompozicí a s tak silným hlavním tématem. Víc už nemám co bych dodal. Snad jen, že o případné stovce se rozhodnu, až Atonement uvidím znovu - (možná) zatím dávám 90%. PS: Tak po druhém pokusu to přece jen plná stovka nebude, i když poslední desetiminutovka se mnou zase zamávala. A vlastně nejenom ta... (29.07.2008)