Režie:
Damiano DamianiKamera:
Claudio RagonaHudba:
Ennio MorriconeHrají:
Franco Nero, Georges Wilson, John Steiner, Riccardo Cucciolla, Turi Ferro, Corrado Solari, Claudio Nicastro, Patrizia Adiutori, Francesco D'Adda (více)Obsahy(2)
Když se idealistický architekt (Franco Nero) ve jménu vlastního přesvědčení postaví proti rozsáhlému projektu, který podle něj ohrožuje místní obyvatele, je křivě obviněn ze zločinu a zavřen do vězení. Zatímco se potýká s brutálním vězeňským systémem a zároveň se snaží dovolat spravedlnosti, jeho morální postoj je otřesen spoluvězni, dozorci, zkorumpovanými úředníky i drsným prostředím, odkud pro něho zdánlivě není úniku. Hudbu k filmu složil Ennio Morricone. (Cinemax)
(více)Videa (1)
Recenze (48)
Sžíravou kritiku poměrů v italských věznicích a politice Damianimu trochu kazí pár nesrovnalostí v logice jednání zejména těch zlých. Všemocná koza Nozdra nechává bez povšimnutí jedinou příbuznou muže, který by ji mohl podojit. Řekl bych, že vydírání a únosy rozhodně patří do její denní krmné dávky. Nu což, po dlouhých peripetiích se nakonec rozhodne zarazit svůj roh do srdce onoho nešťastníka přímo. Načasování toho útoku však pro mne zůstalo záhadou, těsně před tím se totiž dozvěděla, že existují písemné důkazy jejího nekalého okusování rostlinstva na veřejných prostranstvích, přesto jí to bylo zcela u vemene a k likvidaci přistoupila. Hmm, minimálně trochu riskantní krok. Ponechám-li však stranou tyto a pár jiných podivností stran logiky, zůstane toho pořád dost, za co se dá tahle deprimující exkurze do světa korupce a moci pochválit. Zdařilý popis cesty od naivity k prozření či názorná ukázka toho, jak tenká je hranice mezi zbabělostí a pudem sebezáchovy. A nakonec jasně položená otázka, skutečně existuje něco, čemu obvykle říkáme svědomí? Damiani říká ne a já mu to věřím. Depresivní čtyřka. ()
Tvrdá obžaloba systému, v němž mají moc bohaté vlastnické korporace, které se neštítí ani toho nejhoršího, aby zachránily svoji pověst a moc. Film není ani tak o architektovi, který je omylem zatčen pro spáchání dopravní nehody se smrtelnými následky, ani o nelidských podmínkách v italských věznicích, ale především o tragédii, která stála tisíc lidských životů při protržení přehradní nádrže, jejíž stavba a spuštění do provozu byla uskutečněna přes varování nezávislých auditorů, neboť by jinak zainteresovaným společnostem přinesla ohromné ztráty. Proto musí "sebevraždou" zahynout jediný svědek, který ukrývá ofotografované doklady o zločinu, jejichž originály byly úmyslně zničeny. A to je film starý padesát let. Tenhle systém se dodneška nezměnil. ()
Velmi poutavé. Franco Nero hraje vypsychovaného slušného člověka ve vězení velmi dobře a je prostě vidět, že korupce a hierarchie je všech všech vězeních (alespoň filmových) stejná. Zde navíc postavy o svém jednání vždy tak nenápadně filosofují (hlavně vrchní bachař) aby ospravedlnily svoje činy. Hodně se mi líbil neučesaný konec. ()
Spočátku jsem měl dost dlouho pocit žánrové neujasnosti. Scény typické pro krimi thriller střídaly hlášky (zejména od postavy dabované Milošem Kopeckým) plus takové to uvolněné chování vězňů jako z čiré komedie. Od počátku mne sice zaujala hlavní linka trpkých zážitků neprávem uvězněného architekta, ale tu na čas výrazně upozadily rozvláčné náhledy do prostředí a života vězňů, kde vedle hlavní postavy skoro všechny ostatní vzájemně splývají (což mne příliš nebavilo ani v Pahorku či Frajeru Lukeovi). Co naplat, režisér si tahá svého diváka hodně dlouho, stejně jako vězeňský systém hlavní postavu, než se odkryje jeho pravá tvář v plném světle a a nakonec rozjede každou chvíli brutálnější kolotoč událostí, během nějž uvnitř lidské duše zůstala jenom tísnivá bezmocnost. Druhou polovinu rozhodně hodnotím jako lepší, jako kritika společenských poměrů a ukázka bezmocnosti v boji proti systému má to rozhodně velice působivý nádech. Byť jsem se především ve scéně s klíčovou brutální vraždou nemohl zbavit dojmu, že zde se tvůrci snaží především za každou cenu a co nejvíc šokovat diváka. 65% ()
Italové nikdy neměl problém se střelbou do vlastních řad. Italské politické a kriminální thrillery byly za minulého režimu s oblibou hojně nasazovány do kin a televizního programu, protože takzvaně „nastavovaly zrcadlo prohnilému kapitalistickému zřízení“ (což nikdy neopomněla tehdy televizní uvaděčka před projekcí zdůraznit). A mezi nimi vynikaly díla Damiana Damianiho, jehož „Přiznání policejního komisaře prokurátorovi republiky“ a právě tento film, plně vražd, korupce, organizovaného zločinu a mafiánských piklí, patří mezi řemeslně nejzdatnější. Ke spočítání počtu jejich projekcí na tehdejším 2.programu Československé televize by možná nestačily prsty ani na obou rukách :o) ()
Reklama