Muž z oceli

Úvod na Kryptonu mi vyrazil dech a i dále bylo na co koukat. Superman dobrý, ale nejvíc na mě zapůsobil Russell Crowe. Vcelku komorní první půka byla fakt super a přeboostěné bitky na konci mi nevadily. Škoda že Clark nechodil na řecko-římské zápasy. Mohl dostat Zoda do kravaty mnohem dřív a ušetřit tak asi padesát mrakodrapů. Amy Adams mám jako herečku rád, ale na Lois se mi nehodila. (28.04.2015)

Patlanice. Goyer vzal ústřední zápletku Lesterova druhého Supermana, zalil jí fantaskní omáčkou z pytlíku a doladil značně vyvanutou dramatickou vegetou, a tuhle míchanici předhodil Snyderovi, který se za kamerou chová jako Jirka Babica na tripu. Rychle, aby bylo uvařeno a hladový dav nenáročných strávníků dostal kotel žrádla, přičemž chuťový ocas, cit pro detail a vyváženost ingrediencí chybí. Je to místy hodně smutné pokoukání, protože na mnoha místech JE vidět zajímavý nápad či myšlenka. Jenže ani scenárista, ani režisér ji neumí vytěžit úplně na dřeň. Clark tak sice hledá sám sebe, jenže se to odbude scénami z trailerů (víc psychologie ve filmu NENÍ), naznačené téma dvou otců a matek se vždy jen tiše překročí, stejně jako naťuknutá politicko-mediální rovina, která působí neskutečně lokálně. Jako by existoval jenom Smallville a Metropolis, přičemž z ani jednoho neuvidíte víc než dvě tři ulice, které v druhé polovině lehnou popelem. A bohužel ne v bůhvíjak kulervoucím balení. Ano, je to velkolepé a digitální panďuláci létají ode zdi ke zdi a dávají si pořádnou čočku. Avšak Snyder příliš často opakuje viděné, stříhá často nesnesitelně rychle a i přes dynamiku záběrů postrádá jeho akce pořádnou gradaci, šťávu a jakýkoli emocionální dopad. Ono se ale není čemu divit, když se z Clarka stane Superman po jedné Jor-Elově brutálně tlačené expozici (těch je ve filmu několik a zaberou tak 25 minut, což je totální peklo) a žádné z postav se člověk nedostane pod kůži. Jak se máme bát o Perryho Whitea, jeho stážistku a redaktora, když za celý film řeknou 15 vět a jinak pouze statují? Jak se máme ztotožnit s mimozemšťanem, který je celý film pasivní a pak začne likvidovat budovy, ve kterých musí zákonitě zařvat stovky nevinných? Snyder na postavy tradičně dlabe a tlačí dvouapůlhodinový (a paradoxně velmi řídký) kolos k akčnímu závěru, aniž by na moment zvolnil, vychutnal si určitou scénu, anebo naservíroval ikonický záběr, jichž měli Donner se Singerem hned několik.Trpí tím nejen ústřední střet se Zodem, ale i vedlejší linka s tátou Kentem a silně podtaktovaná romance s Lois, ze kterých je místy cítit "amazing spider-manovský" syndrom parafrázovat jednou viděné s tím rozdílem, že nová verze působí značně stupidněji a vyžaduje skoro až nesnesitelně hloupé oslí můstky (severní pól a scéna s foťákem v tomhle směru vede). Můstky, které ani sympatický Cavill a hlavně brilantní Costner s Crowem nedokáží dostatečně zastřít. Posmutnělých 5/10 pro film, který chtěl být tak strašně supervážný, superrealistický a superinovativní, až je v konečném součtu nechtěně supersměšný a mnohdy i supernudný. P.S.: 3D vzhledem k četnému užití out-of-focus záběrů, zoomů a rychlých střihů často osina v zadnici. Prostorovost minimální. (13.06.2013)

Novozákonním interpretacím byl otevřen již Donnerův film, nepřekvapuje tudíž, že Snyder využil poskytnutých financí a svého Supermana bez okolků pojal jako novodobý biblický epos. Apokalyptické finále, vzbuzující pocit, že se střetly dvě ideologie a dochází k destrukci celého světa, představuje jen nevyhnutelnou spektakulární tečkou za epickým příběhem, sledujícím postupně zrod Kal-Ela, Clarka Kenta a Supermana. Druhé dva vyprávěcí celky jsou promyšleně „rozbité“ četnými flashbacky (podobně jako celí Watchmen), které ozřejmováním nových skutečností a prohlubováním charakterů udržují naší pozornost (minimálně kvůli základní časoprostorové orientaci si musíme připomínat, odkud jsme do minulosti odskočili). Flashbacky kromě rytmizace vyprávění zároveň pomáhají vytěžit příběhový potenciál vedlejších postav, které také díky srozumitelným paralelám (Lois nemůže napsat pravdu o Supermanovi – Superman se nemůže chlubit svými schopnostmi) nejsou zcela zastíněné hlavním hrdinou. Nejvýraznějšího posunu se dočkala Lois Lane, jež představuje nejenom v rámci komiksových adaptací neobyčejně silnou ženskou hrdinku. V nejméně okázale (a pro mne i nejlepší) akční scéně filmu se sice nechává vést muže (nebo hlasem božím?), ale jinak rozhodně jenom tupě nečeká, co se jí přihodí a kdo ji zachrání a díky tomu, co ví, je její přítomnost dokonce podmínkou vítězství dobra nad zlem. Muž z oceli neříká mnoho nového (jistého rozpracování se dočkala pouze myšlenka Kryptonu, mimochodem gigerovsky nedesignovaného, jako „ideální“ platónské společnosti, kterou Superman coby „an American hero“ nakonec příznačně zavrhne ve prospěch americké demokracie), ale staré informace alespoň přeskupuje a distribuuje neotřelým způsobem. Podobně jako Batman začíná, podobně jako Skyfall, také Muž z oceli se vrací ke kořenům jednoho hrdinského mýtu, který se zároveň snaží – v možnostech žánru – konfrontovat s realitou. To se kromě pseudo-realistického indie stylu režie projevuje zejména ztrátou lehkosti předchozích filmů. Jistě, Superman je pořád borec, který umí létat a uzvedne školní autobus, ale nově při tom musí zatnout všechny svaly, zaskřípat zuby a pořádně se zpotit. Cavillův křečovitý výraz při náročných fyzických úkonech není nechtěně směšný díky tomu, že se filmu ona antická tragičnost skutečně dá věřit. Zásluhou hercům, kteří v něm hrají, zásluhou emocí, které vzbuzuje, zejména ale zásluhou patosu, za který se nestydí. Pro mne zatím blockbusterový vrchol letošního roku, skvěle svou upřímnou vážností vyvažující blbnutí Iron Mana a nerdů ze Star Treku. 85% Zajímavé komentáře: Arbiter, xxmartinxx, Lavran, ScarPoul, MrPierc (24.06.2013)

Supergay dostal nové pitkáče, výraz týraného dítěte a nepochopitelný, morální rozměr, kterým trápí diváka přes polovinu přemrštěné stopáže. Povýšit homix na psychologickou sondu do zmučené duše zmateného mimozemšťana může napadnout jen pseudokulturního pojídače horkých psů, který se snaží z vypatlaných omalovánek pro nezdatné čtenáře udělat viktoriánský román. Docela xmíchu. Samozřejmě nechybí megalomanské, superkůl bourání mrakodrapů, házení kamióny a jinými gigantickými předměty, které je ovšem v závěru už natolik otravné, že si jeden v pohodě stihne depilovat hrudní košíček, aby mu přes ty elasťáky s velkým "S" nelezly ven chlupy a mohl dělat seksy ramena na překvapivě odpudivou reportérku Blesku, aniž by o cokoliv přišel, když si ti Kryptoňané dávají neúměrně sáhodlouze přes držku. Výsledkem je akorát tak břichobol z eintopfového dortu Pejska s Kočičkou, do kterého kromě celého obsahu špajzky pomleli pár Transformerů a dochutili ho Kategorickým imperativem, jenž funguje jako dokonalé, popkulturní dávidlo. (10.07.2013)

Teď jsem seriózně zmatená, protože si vůbec nevím rady s tím, jak hodnotit film, který se takhle seriózně zlomí. Navíc mě asi nějak oslepil ten poslední záblesk zářivých zubů, protože jako bych zapomněla, čím to začalo, a že to vlastně chvíli bylo něco jiného než výbuchy. Sice to bylo dost generické, ale aspoň to vypadalo, že to někdo promýšlel s jistými záměry. Jenže to jde s objevením Zoda do kytek. Jsem sice velký fanda velkých svalů, ale ráda bych, aby se etická dilemata řešila i jinak než digitální pěstí a extrémně atraktivním úsměvem. (25.03.2016)