Ponjo z útesu nad mořem

Hajao Mijazaki naštěstí není jedním z těch, kdo považují pojmy dětský a dětinský za synonyma. Díky tomu tato animovaná dobrodružná pohádka není o nic menším filmovým zážitkem než ostatní mistrova díla. Navíc tu asi vážně funguje nějaká magie, protože jsem doslova cítil příliv pozitivní energie. A něco takového jsem právě potřeboval. Takže tisíceré díky! (09.01.2014)

Mijazakiho návrat na začátek, konkrétně ke scénáři "Panda! Go, Panda!: Rainy Day Circus" - to znamená k fantastické pohádce pro malé děti. Gejzír nápadů sice rozmělňuje autorova tradiční témata jako ekologie, dospívání či soudržnost rodiny do barvičkami hýřící podívané, ale právě tou má Ponjo být. Namísto objevování nových zákoutí nevídaného světa jako v "Naušice" či "Laputě" a uhrančivého vhledu do prostoru dětské fantazie v "Totorovi" je zde před zraky diváků roztržen pytel s obrazotvorností, která končí za hranicí rámu (ve smyslu, že zde není vytvořený koherentní komplexní svět, pouze ostrůvek ve vzuchoprázdnu). Je to jako listovat knížkou Mijazakiho náčrtků a maleb, kde se mísí fantastické výjevy s obyčejnými věcmi, kterým autorova stylizace dává magický nádech. Ačkoli by v souladu s jedním motivem filmu bylo možné rozvádět jízlivé úvahy stran vlivu pokročilého věku na autorovu vypravěčskou schopnost, "Ponjo" dokládá, že i se sedmdesátkou na krku Mijazaki co do fantazie dalece předčí ostatní tvůrce dětských filmů. Z ohledu vyprávění a obsažených významů se sice může "Ponjo" jevit jako autorovo nejslabší dílo, ale co do obrazotvornosti a hravosti je nejsvobodnější. -- Recenze na Rejže.cz (autor Antonín Tesař) (18.11.2009)

Taky jsem měl v dětství kámoše v podobě zvířete. Byl to vrabec, byl bezejmenný a bez jakýchkoli statků. Potkali jsme se náhodou, můj pes ho přežvykoval v tlamě. Neuměl lítat, ale stejně to byl borec. K nám domů nemohl, a tak jsem ho vložil do krabice od Deichmanna a položil na schody. Měl tam slámu, pití i zrní, takže proč by mi měl chcípat? Druhý den jsem nadzvedl víko a on tam ležel. Byl zmrzlej. Tvrdej jako špalek. Brečel jsem. Udělal jsem mu hrob na naší zahradě a pro klid duše jsem mu tam pofiderně zabodnul kus větve, jakože to má bejt symbol kříže. Ten můj vrabec byl ovšem narozdíl od Sosukeho podvodního tvora víc v pohodě. Ponyo je postavička, která pořád dělá, že je mrtvá, proměňuje se tam a zpátky a je paradox, že mi byla sympatičtější jako ta čudla, než dvounohá hybridní holčička, jejíž úsměv spíš děsil než rozněžňoval. On celkový koncept Miyazakiho posledního díla je zváštní. Ekologické poselství je sice super, ovšem od Hayao mám raději ty fantaskní postavy, jejichž originalita spočívá v jejich myšlenkových pochodech i celkovém zjevu. Kdežto v Ponyo se ustavičně píská, ječí a chválí jméno: Ponyo. Nic proti, Miyazakiho zbožňuju, ale tenhle kus mi přišel lehce nestravitelnej. 7O % (17.10.2009)

Miyazaki tradičně věnuje svůj příběh ekologii, nebo chcete-li mírovému soužití lidí a přírody, zastoupené božstvy a duchy. Po trochu pomalejším (a pro mě nudném) úvodu se příběh čiperného chlapce a jeho emotivní matky rozvine docela příjemně a podstatné je, jak už to H. M. umí, že žádné z poselství nepůsobí přehnaně, polopaticky nebo nuceně. Celý film je laděný hodně pohádkově a dětsky, a především nevtíravým způsobem laskavě, čemuž je podřízená i výtvarná stránka. Výborná věc, ale přeci jen mám od Miyazakiho oblíbenější kousky. (06.06.2011)

Jedním slovem nádhera. Miyazakiho filmy omračují špičkovou animací a nespoutanou fantazií. Oproti jiným jeho filmům není Ponyo tak temný, což vůbec nevadí. Zjevná je inspirace pohádkou Malá mořská víla od H.Ch.Andersena. I zde se má rozhodnout, jak to se zlatou rybkou dopadne...Naštěstí příběh se snaží ukázat to dobré v člověku, narozdíl od Andersena...Podmořský svět je úchvatný, vůbec nejkrásnější pak tehdy, když pohltí pobřeží a ryby se prohání v korunách stromů. Mezi nejpůsobivější scény patří běh Ponya po hřbetech obrovských ryb za doprovodu Wagnerovy Jízdy valkýr. Poetické, zasněné, milé, fantastické i napínavé. (22.07.2011)