Ponjo z útesu nad mořem

Ponyo jako dítě člověka a přírody je archtetypáním zobecněním základních principů japonské kultury, která žije v těsné vazbě na přírodu - uctívá ji, má z ní strach, je její součástí, žije s ní v symbióze. Příroda si bere i dává, je útočná i ochranitelská... Jsou to stejné principy, z jakých čerpá Godzila, podobné principy na kterých stojí Ótomova Akira, ale i starší Miyazakiho Totoro. A právě Totorovi se Ponyo podobá nejvíce. Je to film plný dechberoucích obrázků a dokonale propracované, ale nikdy nevysvětlené mytologie - Miyazaki vrství jeden neuvěřitelný obrázek za druhým, a nutí tak diváka přijmat to jako nedílnou součást fikčního světa. Nejsou tu žádné vysvětlivky, takže si člověk musí ledasco domýšlet, a v tom tkví skutečné Miyazakiho mistrovství. Celý film je jedno velké vyjádření o lidech, přírodě, budoucnosti, skryté pod formou filmu pro děti. Na první pohled absentující myšlenky (jak zaznívá v mnohých komentářích) jsou tak vpleteny do dokonalého celku, který je čistou esencí toho, proč je Miyazaki génius. (23.04.2017)

Miyazaki je veľký vizionár, to mu treba nechať. Dokáže sa v animovanom žánri realizovať s unikátnym nadhľadom a pomocou jednoduchých životných myšlienok formulačne preštrikovať až ku obsahu celovečerného príbehu, ktorého pocity siahajú za hranicu prvotných vnemov. I to vyzdvihuje jeho výnimočnosť, že po Mononoke plánoval skončiť a kam to ešte potiahol. K Ponyovi len toľko, že práve tieto spomínané faktory, ktoré zdobili autorovu slávu boli využité vari najmenej z jeho tvorby. Zas na druhej strane treba pripomenúť, že aj keď sa nejedná a významnú vec, servírovať deťom poučnejší obsah je ďaleko prínosnejšie, než prvoplánové filmy z dielne Dreamworks či Pixar. (05.04.2014)

Miyazaki tradičně věnuje svůj příběh ekologii, nebo chcete-li mírovému soužití lidí a přírody, zastoupené božstvy a duchy. Po trochu pomalejším (a pro mě nudném) úvodu se příběh čiperného chlapce a jeho emotivní matky rozvine docela příjemně a podstatné je, jak už to H. M. umí, že žádné z poselství nepůsobí přehnaně, polopaticky nebo nuceně. Celý film je laděný hodně pohádkově a dětsky, a především nevtíravým způsobem laskavě, čemuž je podřízená i výtvarná stránka. Výborná věc, ale přeci jen mám od Miyazakiho oblíbenější kousky. (06.06.2011)

Jak již z mnoha koutů zaznělo - nejslabší Mijazaki, jakého jsem zatím viděla a to jsem ho viděla téměř celého. Skoro bych i řekla, že u tohoto filmu docházely síly, trošku se vykrádalo z vlastního díla a nebyla vůle dotáhnout film k něčemu napínavému. Ona v podstatě i Kiki je pohodový příběh, kde se moc neděje, ale vidíme u ní vývoj apod. To zde chybělo. Nic se vlastně nestalo, pokud nepočítáme drobnosti jako vstání babek z vozíků. Malá mořská víla bez zla, padouchů, ale zato s pětiletými. Barevný poklidný příběh, který je sice Mijazakovský, ale jakoby bez duše. (05.10.2016)

Skôr na menšie publikum mierené dielko, ako by som vopred očakával. Mijazaki sa trochu opakuje, čo mi zase tak nevadí, jediný problém je tá všadeprítomná roztomilosť a melodramatickosť. Mierne som tápal aj v rozpracovanom fikčnom svete a jeho fyzikálnych zákonitostiach. Trochu som mal pocit, že sledujem druhú časť väčšej série a nevidel som prvú, expozičnú časť. Rodinné hodnoty sú univerzálne a aj tá infantilita pôsobí detsky úprimne a vkusne, takže dilema v hodnotení, 70% a tsunami na mňa. (02.07.2017)