Austrálie

Teatrálne afektovaná cukríková obludnosť, ktorá sa každú polhodinu rozhoduje o čom vlastne je a spolieha na to, že ju pokope udrží vzťah ústrednej dvojice, v ktorom je suchšie než v celej austrálskej pustine. Dávno som v kine tak netrpel a nemôžem uveriť, že mi to spôsobil práve Baz Luhrmann, ktorého krásne, emotívne a dokonalo komplexné Moulin Rouge! milujem z celého srdca. Druhú hviezdičku dávam iba za poetiku linky s malým “karamelom” a s ním súvisiacu jedinú naozaj peknú scénu filmu (zastavenie dobytka nad priepasťou). Zaslúžené komerčné megafiasko. (10.01.2009)

Je to hrozný doják, ale nemůžu si pomoct, je to tak dobře natočené, že ty téměř tři hodiny utekly ani nevím jak. Největší klady jsou Nicole Kidman, Hugh Jackman, skvělý záporák David Wenham a velmi dobří domorodí herci, pochválit musím i nálet japonského letectva a naprosto úchvatnou scénu se stádem krav na útesu. (28.12.2008)

AUSTRÁLIE je film o příbězích, snech a dalekých končinách... a především o vyprávění. Baz Luhrman zakončil svou trilogii "červené opony" a započal "epickou trilogii", v jejímž prvním díle - AUSTRÁLII - nehledá svébytný jazyk (tanec, Shakespearovy verše, zpěv) k postmodernímu uchopení, nýbrž důsledně a okázale vzdává poctu filmům a žánrům (!) klasického Hollywoodu. Stylistické postupy let 40. a 70. se zde překvapivě netřou a nepůsobí rušivě, protože je "spojuje" zesílená kontinuita a vyprávění je uzpůsobeno optice mladého domorodého chlapce a s jehož několika zakončeními a žánrovými přechody budou mít problém ti, kteří potřebují za klasickým Hollywoodem krasosmutnit ve vzpomínkách jako Rose v TITANICU, ale už ne ti, kteří screwballově-westernově-melodramaticko-válečné příběhy chtějí prožít a dále o nich a jejich postavách vyprávět. Problematicky přijimají poslední půlhodinu lidé, kteří si neuvědomují, že pojednává o oslabení vyprávění, protože jednotlivé přípěhy a sny postav jsou spřetrhány a epická pastiš se zasazuje do historicky zlomového období, protože teď se vypráví především o Austrálii. Film roku a 165-minutový orgasmus, o kterém platí to stejné co o INDIANA JONESOVI A KRÁLOVSTVÍ KŘIŠŤÁLOVÉ LEBKY: nelze nemilovat film, který miluje jiné filmy a vyprávění. Jedná se totiž přesně o ten typ podívané, kvůli které jsem si zamiloval pohyblivé obrázky, které si zaslouží velké plátno a kvůli kterým chodím do kina. 10/10. (25.12.2008)

I když jsem opilá (kdo by se po tolika panácích divil...), během filmu mi před očima naskakovaly hvězdičky - to bude za tři, ne, tomu dám čtyři... Nakonec to dopadlo, tak jak to dopadlo, protože udržet mě vzhůru podnapitou přece jen bude znamenat, že ten film nebyl nudnej. Ano, C2H5OH způsobil, že některé scény jsem prožívala opravdu intenzivně - víc jsem se některým "absurditám" smála, více jsem byla "dojatá". Líbil se mi hlavně proto, že byl o všednosti. O té sladké, zaprášené všednosti, které se mi zalíbila. Nečekala jsem na konec filmu; dohromady se dali vcelku brzo :-) I'm glad. I přes délku jsem neměla pocit, že teď nutně musím jít spát, protože mě zajímalo, jaký bude konec. A ten mě nezklamal. 100% happy end to není, but I like it :-) sry, když trochu cucám nektárek, tak mám tendenci mluvit cizíma jazykama - a to se tady ještě držím. See ya. (23.05.2009)

Božské, fenomenální, úchvatné... a krásné. Austrálie není film, ale FILM, a to proto, že se vzdaluje lietatuře a divadlu a vypráví zásadně obrazem. Je to ryzí kinematografie, co nám tu Baz Luhrmann předvádí - médium definitivně osvobozené z přidružených umění, jejichž syntézou na počátku dvacátého století vzniklo. Austrálie by knižně vůbec nefungovala. Začtete-li se do scénáře, nespatříte ani zlomek z výsledného díla. A o tom to celé je. ____ Jak poznamenal Luhrmann v Reflexu, „Inteligentní divák ví, že s ním hraji hru“. Naznačuje tím, že celá Austrálie podobně jako avantgardní Speed Racer nebo sebereflexivní Indy 4 patří jak na filmovědní semináře, tak do multiplexů, protože film neuchopuje ani jako umění, ani jako zábavu, ale jako obojí; jako médium poddajné otázkám rigorózních analytiků (neoformalisticko-kognitivní náhled - co dělá divák s filmem) i přecitlivěle silnému pohnutí srdíčkářů (poststrukturalisticko-psychoanalytický náhled - co dělá film s divákem). Byl to ostatně Hitchcock, kdo světu ukázal, že lze točit komplexní a sofistikované filmy v rámci americké populární tradice. A že skončila Austrálie propadákem? Nezapomínejme, že většina se většinou mýlí: všechny velké pravdy - ve vědě, umění i náboženství - vždycky nejprve narážely na většinové mínění. (23.02.2009)