Edith Piaf

Dahan má v rukávu dva silné trumfy (Marion a Edithino "best ofko", co také jiného, že?) a nebojí se je použít, byť je neumí naplno využít. Marioninu one-woman-show zbytečně tlumí nefungující rozškatulkování děje do formy časových skoků a nonstop využívané šansony dělají spíše medvědí službu. Je v nich obsaženo prostě vše a tak se Dahan spokojil s tím, že k nim natočil pouze pěkné obrázky bez duše. Pěkné obrázky jako podklad zvukového geniálna a nic víc (ale uznávám, že bych nikdy nevěřil, že lze na tklivý šanson nastříhat třeba i takový zápas o titul mistra světa v boxu). Jenomže pak se nabízí otázka zda prostě není lepší pustit si rovnou to best ofko. PS: Nepamatuji si neakční film, který by tak skvostně využíval prostorového zvuku (platí minimálně o DTS stopě). (07.03.2009)

Tento tak trochu také český film (naším zplnomocněným velvyslancem v EDITH je Vladimír Javorský, když už pomineme vedoucího produkce Michala Přikryla a udělení Českého lva 2007 Cotillardové za nejlepší ženský výkon v hlavní roli) je především názorným důkazem funkčnosti mezistátních koprodukcí. Tím nezpochybňuji - a zpochybnit nechci - jednoznačnou francouzskost tohoto filmu. Retrospektiva vložená do hlavy umírající Piaf umožňuje režisérovi surfovat v celku jejího života, aniž by se musel nadměrně zatěžovat puntičkářským dodržováním detailů její pohnuté biografie. Jeho hlavní charakteristiky - krkavčí rodiče, chudinskost jejího mladí, úpornost a rvavost, s níž se tato drobná a vlastně nehezká šeredná kráska vahou svého fascinujícího ženství, vnitřním pláním nevšední osobnosti, dere do popředí žánru, který ještě je a už není popem, příběhy jejích početných, namnoze nedonošených lásek i bolestný konec, k němuž sama vydatně přispěla a který si v žádném případě nezasloužila - nejen zůstávají zachovány, ale naopak získávají na plastičnosti, přesvědčivosti a naléhavosti. Cotillardová svůj skvělý herecký výkon fakticky transponuje do apoteózy a reinkarnace (v českém prostředí je v tomto ohledu srovnatelný Pleskotův Beneš, jenž je benešovštější EB) velké Francouzky. PIAF je filmem, který vrací vysoké umění na zem. Dílem, které zapaluje výsostností své poetiky, vroucností obsahu i nezastíraným vzlykem nad předčasným koncem života ženy, jejíž hlas nás nepřestává obdarovávat skřivánčími tóny meziválečné pařížské periférie i ozvěnami koncertů odbývaných na nejprestižnějších scénách tehdejšího svobodného světa. Ženy, která nepřestává žít bez ohledu na to, že její pozemská existence se již dávno uzavřela. (07.12.2007)

Průměrná biografie, kterou do průměrnosti strhává pokus o neprůměrné hrátky s filmovým narativem. Není to lienárně vyprávěné, není to rámcově vyprávěné, je to vyprávěné chaoticky - tak, že se z toho musí Aristoteles obracet v hrobě. A když má v tom všem narativním chaosu konečně přijít jakás takás katarze, spolehlivě ji zabije tupý obličej Marka Vašuta, jedné z nejaktivnějších českých hereckých prostitutek (které se za mizernou úplatu producírují v nesčetné řadě evropských a amerických filmů). (16.01.2008)

Pokud chete natočit kvalitní autobiografický snímek, měli byste se sakra dobře ujistit, že máte bezvadně obsazenou hlavní roli. Naštěstí jsou si toho tvůrci většinou vědomi a ani tenhle případ není výjimkou. Marion Cotillard. Klidně zariskuju a tipnu si, že do pár let z ní bude největší francouzská mezinárodní hvězda. Z toho, co předváděla tady na plátně jsem měl chvilkama husí kůži. Všechny tři "polohy" - dvacetiletý vyzáblý pouliční vrabčák, emancipovaná, ambiciózní čtyřicátnice a tvrdá, ostře zestárlá hvězda v pokročilých padesátinách - zvládla úžasně, se samozřejmostí a bez zaváhání. Žádná z Jejích velkých písní se ve filmu neopakuje dvakrát, mě osobně nejvíc dostala La vie en rose, kterou Piaf přišla pochválit samotná Božská Marlene. Vaše dojmy budou pravděpodobně hodně závislé na tom, jak moc je vám blízká samotná Edith Piaf a její hudba. Ale i kdyby ste jí rádi neměli, můžu vám myslím tenhle kousek doporučit. 80% (25.11.2007)

Jedna z mých nejpříšernějších návštěv kina ever - naštěstí jen co do spoluhledících. Ten důchodce, co seděl za mnou a do každé písně (a že jich tam je;)) si podupával a broukal a všechny ostatní scény jej uvrhávaly do zmatku, pročež se své drahé choti neustále hlasitě tázal "A kdo je tohleto?", "Kde to zase jsou?" etc. a korunoval to v pro mě nejkouzelnější scéně stejně okouzlujícím "A co je todle za bábu? Ahá, to je Marlén Dýtrych!" (po čemž jsem ho už s hlasitostí přiměřenou místním poměrům nelichotivě verbálně počastoval) dalece předčil všechny ty týnejdžerské hihňající se popkornžrouty a doufám, že již nebude nikým překonán. A teď konečně k filmu samotnému;) Olivier Dahan životopis neortodoxní pěnice režijně naprosto nezvládl. Chápu, že nechtěl natočit neslaný nemastný životopisný snímek, ale diváka životních osudů madame Piaf neznalého by potěšilo, kdyby u alespoň některých postav a postaviček byl rámcově obeznámen s tím, proč jsou či nejsou důležité. A jak se zdá, ani diváky z druhého pólu publika Dahanův - a to mu přiznejme k dobru - nic nepřikrášlující příspěvek k tomuto dílu neuspokojuje, neboť ti, kdo pro změnu znají životopis Edith Piaf nazpaměť, se tu zase pohoršují nad tím, proč některé zlomové okamžiky nikterak nevybočují z kursu toho rozjetého vlaku, který žene vpřed svým bravurním výkonem Marion Cotillard. Ne že bych ji podceňoval, ale že v sobě ukrývá takové herecké kvality, to by mě ani ve snu nenapadlo. Byla úžasná a pro mě, chudáčka hlupáčka znajícího onen úžasný hlas spojený se jménem Edith Piaf jen z nějakých čtyř či pěti písní, se stala obrazem této životem těžce zkoušené prokleté básnířky. Edith Piaf pro mě tedy není nijak dobrým filmem - je však o to lepší a nezapomenutelnější hereckou exhibicí. Při pomyšlení na scénu setkání s Marlene Dietrich, na panenku a pak ono úchvatné "C'est moi! C'est moi, c'est ma vie..." je mi líto, že filmu jako takovému nemůžu dát víc než 70%. Marion je totiž nejméně 110%ní. (04.01.2008)