Až na krev

Když jsem Až na krev viděla poprvé, bylo pro mě toto dílko P. T. Andersona záhadou. Oceňovala jsem jeho úchvatnou kameru, nadpozemské herecké výkony a skvělý soundtrack, nedokázala jsem si ale představit, proč bych ho kdy měla chtít vidět znovu; natolik odtažitě na mě jako film půsosobilo. Tehdy jsem ještě netušila, že mě příběh vzestupu jednoho ropného magnáta bude následující týdny pronásledovat v myšlenkách a že pocítím neodolatelnou touhu pustit si ho podruhé. Nutkání jsem podlehla, na film se podívala... a byla jsem z něj nadšená. Ohromená. Uzemněná. Odvolávám veškerou kritiku mého předcházejícího komentáře: Až na krev není náhled do života psychopata, jehož jednání by postrádalo jakoukoliv logiku. Je to ukázka souboje dvou vysoce racionálních osobností, která začíná hned při úvodním jednání o prodeji pozemku. Na jedné straně je to Daniel Plainview, který uznává jako boha ropu a nijak se netají svým egocentrismem, na druhé pak Eli Sunday, který si myslí, že nad ropou vládne bůh a který své osobní zájmy zaštiťuje kostelem. Se kterou z těchto dvou sobě navzájem velmi podobných osobností jsem sympatizovala více? S ropným magnátem, protože člověka, který přizná, že nemá rád lidi, a který se nijak netají svými sobeckými motivy, dokážu respektovat více než toho, kdo ostatní manipuluje pod záminkou víry. Během druhého zhlédnutí jsem navíc právě v Plainviewovi objevila i ten tolik důležitý prvek lidskosti, který jsem poprvé ve filmu postrádala, a to ve formě jeho vztahu k dětem. I když hlavní hrdina po celou dobu tvrdí, že má rád jen sebe samého, jeho jednání v průběhu filmu vypovídá o tom, že mu na malé Mary Sunday a především jeho synovi nesmírně záleží. Vezměte si prakticky jakoukoliv scénu, kde se Daniel a H. W. vyskytují o samotě, a to, co uvidíte, není jednání muže, který má chlapce jen jako zástěrku pro zakrytí svých úmyslů; budete sledovat člověka, který cizí dítě začal skutečně považovat za své a chce pro něj to nejlepší, čímž závěrečné rozuzlení získává ještě tragičtější nádech. Za hlavního hrdinu, ve kterém jsem vizuálně, hlasově i charakterové bez úspěchu hledala jakýkoliv společný znak s Danielem Day-Lewisem, za podmanivou vizuální stránku, za soundtrack, který je neodmyslitelnou součástí filmu a který by si dle mého názoru zasloužil Oscarovou nominaci, za epický příběh o vzestupu a pádu, kterým mi Paul Thomas Anderson připomněl filmy Martyho Scorseseho, a za odvahu vyprávět děj pomocí náznaků a nevysvětlovat divákovi vše, tedy napodruhé nemůžu a nechci jít pod pět hvězdiček. Jedno z mála mistrovských děl 21. století. (03.02.2013)

Boh nie je povera. Daniel Day-Lewis je Boh. Fascinujúce dvaapolhodinové herecké sólo v najnehollywoodskejšom americkom filme za posledných... všetkých čias? :-) Nemilosrdná dekonštrukcia mýtu o americkom sne a absolútny kontrast ku coenovskému vzdychaniu za starými časmi. Staré časy podľa Andersona stáli úplne za hovno, pretože sa topili v krvi a mastnom čiernom blate a boli plné citovo vyprahnutých odľudov, podvodníkov a fanatických (samozrejme falošných) prorokov. Epos roka. Ženám vstup zakázaný. (05.05.2008)

[imdb: 8.2/10] | me: Toto je prosím pekne kus kvalitného filmu. Je to sága - kvalitná a špinavá ako vyťažená ropa. Film, ktorý ma očaril svojou autentickou tvrdosťou a neuveriteľne skvelým hereckým predstavením. Daniel Day - Lewis predviedol geniálny koncert. Jeho výkon je neopísateľný a robí tento film niečim výnimočným. Cesta od prvého vrtu až po moria ropy ... cesta špiny, bolesti a nenávisti. "I have a competition in me. I want no one else to succeed. I hate most people." (19.05.2010)

// Panečku, tak jsem si tenhle špinavej krví nasáklej naftařskej opus konečně vpustil do žil, a teda... čekal jsem víc? Za ty roky jsem si k tomu filmu vybudoval možná až přehnaně velký respekt, místy jsem se snad i trochu bál se na něj podívat, takže si za to zklamání můžu vlastně nejvíc já sám, nicméně fakt je to JEN film, výborně natočený a geniálně zahraný film, kterému ale chybí jak výraznější gradace, tak silnější emoce. Za ty dvě a půl hodiny to se mnou nehnulo ani jednou, ujížděl jsem na kameře, Danieli Day-Lewisovi (do něhož se v posledních letech úspěšně transformuje Justin Theroux) i té všudypřítomné chamtivosti, nakonec ale odcházím s pocitem, že to téma šlo přece jen vytěžit (!) ještě o řád líp. 8/10 (04.06.2021)

Po všech stránkách velký film, u kterého mě nejvíc mate střet obrazové velkoleposti a náladové antidiváckosti. Několik scén jak kdyby vypadlo z nejslavnějších fláků klasického Hollywoodu, kdy se krajina táhne od obzoru k obzoru - a přesto je takové prostředí pro všudypřítomnou záštiplnost příběhu snad až příliš štědré. Oba extrémy se potom ruší navzájem a nikdy proto nedojdu ke (snad zamýšlené) tíživé pochmurnosti a už vůbec ne k upřímné divácké radosti. Pro někoho je Plainview díky svojí cestě po cynické pěšině nesmrtelnou figurou, já mu ze stejného důvodu nikdy úplně neporozumím. Nefandím mu, nepřeji mu nic dobrého, spíš jen kroutím hlavou, proč tak ochotně dělá chyby a vytváří z Eliho až neúměrně velkého nepřítele jen vlastní sebestředností. I já jsem ale zůstal jen lapat po dechu z Day-Lewise, který zaujme, zdrtí a v poslední půlhodině už vyloženě zabije všechno, co ve mně ještě do té doby zbylo. 70% pro jediný film svého druhu. Až mě mrzí, že mi v době vzniku utekl, protože bych si tehdy rád s někým promluvil o pohnutkách, proč právě tenhle kousek řadit k tomu nejlepšímu, co se kdy urodilo a Andersona k velikánům typu Leoneho nebo Coppoly. I Tenkrát v Americe nebo Kmotr jsou totiž filmy, které staré časy přehnaně nepřikrášlují a občas vám je vmetou do tváře plnou dobovou silou. Nikdy u toho ale nechtějí nechat diváka zkrátka po emocionální stránce. (27.09.2021)