Tři tuny prachu

Ostravské dobové reálie a poutavé dialogy spolu s hereckým obsazením dodávají snímku lehce surrealistické zabarvení. Žena: Kolik je 7 x 8? Muž: 119. Žena: Ne vážně, jen jsem v matematice slabá...počítám plochy, to mě na fakultě neučili. Po chvíli dodá zkušeně: 7 x 8 je náhodou 56. A takhle je to pořád... (29.03.2017)

Nepovedený film, z kterého ještě dýchají 50. léta. Politika se prodrala všude. I do mezilidských vztahů. Hlavní dějové linie se prolínají. Řeší se odstranění prašnosti z podniků vybudovaných v 50. letech na Ostravsku. S příletem odborníků z Prahy vznikají komplikace ve vztazích. Höger s Bohdanovou řeší krizi svého manželství a hlavně mají strach, aby se zachovali v souladu s komunistickou morálkou. Höger je pod tlakem, když nepřímo zavinil vypouštění popílku do ovzduší. Má se přiznat nebo hrát mrtvého brouka? Ale je mu připomenuto, že je člen KV KSČ a má na starosti prašnost, takže se vlastně musí zachovat správně a riskovat problémy v práci i v manželství. Ale stálo ho to sil a přemáhání!!! I jako ředitel je to chlap na svém místě. Když uvidí, že starý dělník už nemůže otočit kolem ventilu, hned na dispečinku zařídí, aby ho namazali (ventil :-) ). A Romnačík nás přesvědčí o své síle a uvědomělosti hned na začátku filmu, když tím ventilem bez problémů otočí a vůbec mu nevadí, že je v kvádru. Inu, uvedl se pěkně, ale pak následovaly průšvihy. Jarmila Krulišová, předsedkyně základní organizace KSČ, je podniková vrba, ke které se chodí vyplakat vedoucí pracovníci ze svých pracovních problémů i s milostnými avantýrami. Asi největší trapas: Lubor Tokoš nosí stále při sobě knihu Bedřicha Engelse „Původ rodiny, soukromého vlastnictví a státu“ z roku 1884 a dokonce na ni balí holky. V malé roli se mihla Magda Maděrová a divák může jen povzdechnout při vzpomínce na její debut „Ze soboty na neděli“. Elo Romančík nadabovaný Vítězslavem Vejražkou je bez svého charakteristického hlasu neslaný nemastný. Stále hledá pravdu a tápe v milostném životě. Blanka Bohdanová se jako přestavitelka hlavní hrdinky neosvědčila. Všechno nelze odehrát vrháním lyrických zasněných pohledů. Občas ztrácí hlavu, váhá, tápe, hledá, aby se nakonec zachovala uvědoměle. Irena Kačírková – no to snad ani nebyla role, ten štěk zpěvačky v televizi. Josef Langmiler byl docela sympatický jako hřešící kandidát strany. Škoda, že Dana Medřická nedostala více příležitosti a neukázala nám, jak vypadá pravá hysterka-stihačka. Několik ostravských herců mělo možnost ozvláštnit film místní hantýrkou. Zvlášť šťavnatý byl dispečer. Film si zaslouží pochvalu snad jen za v té době odvážné nastolení problému s životním prostředím. Zajímavé jsou i některé pohledy na krajinu, město, továrny a silnice. (19.04.2012)

Uvědomělý boj o popílek na Ostravsku, který je svým způsobem nadčasový. Jediná změna je, že se do toho už neplete UV KSČ. Je ho v ovzduší moc a tak se s tím musí něco dělat. Příběh si nevšímá jen tohoto problému. Scénárista do děje zakomponoval i mezilidské a partnerské vztahy. Výsledku to však nevadí. Vše je v dobré souhře. Určité věci na dnešní dobu již přijdou dosti úsměvně, ale taková hold byla doba. Karel Höger opět prokázal svůj herecký um. Svým způsobem se ještě jedná o agitku, přesto nechápu, že je tento snímek pozapomenutý. Ani dnes vůbec ničím nezaškodí. (09.01.2014)

Jo na Ostravsku ani v okolních městech není zrovna moc čerstvý a bezprašný vzdoušek ani dneska. Tenhle starý filmeček rozhodně nabídne zajímavé téma i vcelku slušné herecké obsazení, ovšem jeho slabinou je nepříliš záživný děj – kdy některé části jsou neskutečně nudné a otravné. Popravdě jsem se asi nejvíce kochal záběry na staré části Ostravy, pobavil stařík z továrny a tak nějak doufal, že se to celé alespoň rozeběhne nějak po citové a dramatické stránce, ale i zde zůstali soudruzi tak „napůl žerdi“. 40-45% (30.04.2020)

Popel a prach. Režijní debut dramatika a scénáristy Oldřicha Daňka se sice umně potýká s problémy, souvisejícími s životním prostředím na Ostravsku, přesto je ještě v lecčems poplatný dobové ideologii. Tendenční scénář nenabízí v podstatě nic zajímavého, ovšem s výjimkou klasického manželského trojúhelníku, který po vypuštění všech hluchých míst poskytuje nebývale výrazný dramatický rozmach. Höger, Romančík i Bohdanová hrají své role odpovědně, civilně a bez velkých gest, přičemž právě u Högera převažuje jeho výjimečný smysl pro komorní, téměř niterný boj s vlastním svědomím. Celkové skóre navyšuje ještě jistá dokumentární hodnota snímku, v němž nejdůležitější rekvizitou je bezesporu cigareta, objevivší se snad v každém druhém záběru. (21.01.2015)