Interstellar

Nedávno jsem navštívil významné knihkupectví a po rozpačitém bloudění mezi regály jsem obsluhu překvapil dotazem na sekci knih se sci-fi tématikou. Odkázali mě k regálům, kde se to zjevně hemžilo tituly a obrázky plnými magie, draků, čarodějnic a upírů. Je to logický důsledek dlouhodobého vývoje, kdy zájem čtenářů i diváků převážil ve prospěch fantasy, které nezatěžuje tolik mozkové závity a obvykle bývá zábavnější. Pohádky vždycky táhly. Sci-fi titulů se natáčí jako šafránu a žánr sci-fi je obvykle jen zástěrkou pro horor, western nebo komedii ve sci fi kulisách. Díky Interstellar jsem měl pocit žánrové renesance, protože jde po dlouhé době o čistokrevnou sci-fi podívanou bez kouzel, mystiky a mytologie. Prostě vědecká fantastika tak, jak se tradičně chápe. Věda, boj s přírodou i se sebou samým a člověk opírající se o techniku a technologie. Navíc, v případě Interstellaru se jedná o typický blockbuster, kde velký rozpočet umožňuje zažít velkorysou podívanou se špičkovými triky a hvězdným obsazením. Fanoušek sci-fi, ale nejen ten, může zažívat velké dávky emocí při průletu černou dírou, přistávání na cizích planetách a putováním mezihvězdným prostorem. Film se dá považovat za jakési pokračování odkazu Stanleye Kubricka, lehce šmrclého Spielbergem. Osobně mi sice vadila určitá dávka nadbytečného patosu a emočních manipulací s divákem, stejně jako pro mě příliš nastavovaný pozitivní konec, protože pro mě mohl příběh skončit o 20 minut dřív, ale při všech výhradách jaksi nemám s čím srovnávat, resp. který film dát Nolanovi za příklad. Tohle prostě za poslední dekádu vyčnívá hodně okatým způsobem. Jeden z mála případů, kdy se blockbuster vyprodukovaný velkým studiem vymkne z tradičního schématu pohádkových vyprávěnek pro rodinné publikum a vznikne dospělý film. Celkový dojem: 90 %. (17.11.2014)

Taky jsem už párkrát zahučel do černé díry, aniž bych o to zrovna stál. Začalo to vždycky docela nevinně. Jen tak jsem si pohodově poletoval na orbitu, popichoval hvězdokupy a najednou bác ho! Agresivní díra jako hovado! Než jsem se nadál, byl jsem v ní až po kořen. Totálně zakřivený časoprostor, všude řev a před xichtem se mi zběsile míhal pár antičástic. „Oliž mi, kurva, kozy!“, ozývalo se při tom bušení z horizontu událostí a singularita mi drtila koule. Docela průser i pro ostříleného astronauta! Raději jsem si jako vždy začal představovat slintajícího Hókinga, aby nedošlo k onomu náhlému, nepříjemnému gravitačnímu zhroucení, přičemž jsem se snažil vzít kvantovou fyziku do hrsti a nabrat únikovou rychlost, aby mě ta lačná mrcha náhodou nepohltila. Zatím jsem měl štěstí, a i když jsem sem tam osel gravitační pole před kolapsem antihmoty, nakonec jsem se z toho vždycky nějak vylízal, aniž bych znatelně zestárnul. To Kryštof měl evidentně smůlu, toho vcucla celého, až mu z toho dočista jeblo a rozhodl se zfilmovat celou Astrofyziku pro pokročilé. Výsledkem je úmorná, tříhodinová hemoroidiáda, patetická jako ta pomrdaná reklama na Kokakolu před filmem samotným, co zdravému pozemšťanovi dost nepříjemně evokuje Vesmírnou odyseu 2014. Aspoň, že ta plechová huba byla tentokrát skvěle sarkastická, opravdu genitální Pan herec Meťjů Mekkvír dokáže odlepit ze dna žumpy kdejakou sračku a trochu to oživila ta chvilka Gravitace. Jinak egoistický zmar! Bratři Nouleni nadrtili wykydpédii, na těch pár vskutku dokonalých záblesků filmařské geniality nakydali tunu kýčovitého hnoje, korunovaného iritujícím fretčím xichtem příšerné Hatavajovic Anči a pro „velké finále“ zformulovali vlastní LSD teorii, z níž by Hókingovi ochrnul i vozík. Ale kdo ví, třeba je na konci černé díry opravdu země za zrcadlem s teseraktem, odkud můžeme Džesice Čestein vyťukávat morseovkou na hodinky, jaká je odpudivá králičí nora. (05.12.2014)

Bigotní Nolanovci musejí mít pré. Věřím, že jim Installater nabídl tradičně podívanou tak hlubokou, že by se v ní ztratil i King de Cock. A jak se tak dívám kolem, někteří si nadšením kromě tělních tekutin vysrali i mozek z lebky. Ale pozor, vůbec se jim nedivím. Nolan totiž s pomocí borečka Cymroše dokáže i tu nejnudnější pasáž natočit tak, že se z ní posadíte na prdel i když už dávno sedíte. Takže i kdyby Nolan natočil scénu, kterak by účetnímu Novákovi došlo ráno v kanclu kafe, tak díky epickému hudebnímu podkladu a srdceryvným citacím, které stejně nikdo nechápe, se nejeden doposud klidný a vyrovnaný divák hystericky zahryzne do sedačky a bude se modlit ke všem přírodním podmínkám, aby hlavnímu hrdinovi vyrostl v květináči u tiskárny kávovník. Vygradovat i naprostou nudu až do mentální extáze Nolan zkrátka umí. Mě Installater bavil, konec byl obzvláště vypečený, ale nehodlám si kvůli tomu rituálně perforovat varlata a ani psát Nolanovy matce, aby si pro jistotu zálohovala vaječníky. Uvidíme, co se mnou udělá druhá, tentokrát už domácí projekce. Třeba když vedle mě nebude sedět obstarožní bába, co smrdí jak topinka s česnekem a mně nedojde už po třiceti minutách Heineken, zeseru si slipáče podstatně objemněji. (08.11.2014)

Vždycky to tak bylo. Vždycky. U každého filmu, který (re)definoval sci-fi žánr, byly značně protichůdné reakce, teprve čas, ten nejspravedlivější soudce, pomohl rozřešit dilema o „nesmrtelnosti“ díla. To platilo i o Kubrickově ´Odysee´ samotné, kterou ve své době milovaly hippie kruhy, ale zámořští kritici a mainstreamové publikum jí odzívali. Přitom s Nolanem je to jako s drahým vínem. Když vám chutná a víte, že je vám po něm dobře, odpustíte mu i trocha té trpkosti a budete se k němu rádi vracet. Nolan není krabicový bílý, které pochlastávají bezdomovci u Hlaváku, ale opravdu prověřený archivní ročník odněkud z Bordeaux. Levný krabicový bílý je dnes většina dnešní kinematografie, zejména všechny ty komiksové přepisy na x-tý způsob, které už gurmány nudí. Ale Nolan umí pořád překvapit, a jak stárne, tím jsou jeho filmy epičtější, vypravěčsky rozmáchlejší, zkrátka filmařsky ambicioznější a přitom se zaměřují více na niterné pocity jedinců, do popředí spielbergovsky vystupuje prostý lidský rozměr (viz třetí Batman). Jenže stejně jsem nebyl připraven na to, co mě čeká. ´Interstellar´ je tak ambiciozní a odvážný ve svém sdělení, svojí málokdy vídanou vypravěčskou strukturou, že na vás buď dolehne jako obrovský balvan, nebo se naopak budete po něm cítit povzneseně. Záleží na vaší nátuře. A mohl bych v superlativech pokračovat, třeba originálním a ve filmu dosud neviděným pojetím postupné zkázy našeho ekosystému, to vše přitom z pohledu jedné rodiny (podobně jako ve Spielbergově ´Válce světů´, či ´Blízkých setkání třetího druhu´), dechberoucími vesmírnými kompozicemi, přitom zachovávající vážný vědecký rozměr a fyzikální zákony (i když – to je na delší diskuzi). A přitom všem dokáže být vyprávění niterné a myšlenkově podnětné. Nolan je člověk s velkým srdcem a kdo se bojí upřímně podaných emocí, myšlenek točících se kolem údělu rodiny a tíže odpovědnosti přinést na svět potomka, ten možná tohle neocení. ____ Ale bude ode mě odvážné tvrdit, že minimálně půlku pozitivního dojmu z filmu v mých očích udělal samotný Matthew McConaughey? Herec tak tvárný, s takovou šíří emocionálních poloh, až to bere dech. Matthewe, ještě jednou budeš ve společnosti nějaké druhořadé herecké pipky ukazovat svoje tricáky a přetáhnu tě tím surfovacím prknem z jedné z tvých bývalých zapomenutelných komedií, které si zahrabal (bohudík) již před lety někam do plážového písku. (10.11.2014)

Autorská vize v zajetí mainstreamu. Nolan mi připadá stejně jako hlavní postava filmu na pomezí dvou světů, z nichž si nedokáže vybrat a celou dobu balancuje na hraně. Jsou tu na jedné straně určitá očekávání cílové skupiny o srozumitelných vyprávěcích postupech vhodně modifikovaných, na straně druhé tvůrce se statusem hitmakera, který se snaží zformulovat autorskou vizi o lidském poznání a cestě až za jeho hranici. Funkčně zkombinovat a propojit tyto dva tvůrčí přístupy je z mého pohledu velmi obtížné, ne-li nemožné. Přece jen by si měl film zachovat jistou dávku mysteriozity a nevyjasněnosti, čímž se otvírá divákovi možnost vícero interpretací. Interstellar divákovi na výběr příliš nedává, paradoxně mi zde často kritizovaná doslovnost (a ani zkratkovitá pozemská část) tolik nevadila, i když redundantnost některých informací je u Nolana poněkud zarážející. Zklamání vnímám především na straně scénáře - výhrad mám celkem dost, pro příklad uvedu alespoň tři: a) až nesmyslně napasovaná Damonova zápletka na planetě Dr. Manna, která se sice stala katalyzátorem pro následující dění, ale tvůrci bezesporu mohli vymyslet elegantnější řešení; b) epizodka Caseyho Afflecka jako naštvaného bratra (podobný důvod viz bod a); c) úplný závěr - jednak strašně "happy endingový", jednak z hlediska plynutí času a relativity nelogický. Výsledný tvar filmu naplnil má očekávání tak na 75%, takže poměrně velké zklamání. (09.11.2014)