Dobrodružství

Mohl bych dát čtyři hvězdy a mít čisté svědomí, protože záminek dává Antonioni víc než dost. Po zamyšlení ale docházím k závěru, že za těmi záminkami nic není. Že jde jen o poloprázdný film, kde nešťastné postavy chodí po světě a jsou nešťastné. Milionté zpodobnění toho mi nic nepřináší. Uznávám hru s divákem a troufale nenaplněná očekávání. Tady ale nejenže nejsou naplněna prvotní očekávání, ale vůbec nic. A takový meta zážitek, abych hledal pointu právě v tom, to nebyl. (25.11.2012)

Fascinující příběh je sondou do vědomí života italské smetánky ze šedesátých let pobývající v záplavě blahobytu života ztroskotanců. Atmosférické proniknutí do duše bohaté společnosti a jednoho vztahu. Citový příběh odvíjejíc se v obrazech, který vypráví, jak se člověk může zmýlit ve svých vlastních pocitech lásky. (06.01.2008)

Výjevy ze zpustlých životů v úmorné avantýře těžce exaltované pipiny a unylého donchuána, za nesourodých blábolů k netušeným hnutím mysli v přeexponovaných pózách, jsem navzdory pečlivě promyšleným obrazovým kompozicím (až na lajdácký skript) byla dohnána k syndromu neklidných nohou, což se mi stává tak u jednoho filmu z tisíce a nikomu, krom poroty v Cannes 60´ a redakci časopisu Empire, to nepřeju. (06.07.2015)

Vrcholné Antonioniho dílo, jež pokládám za stěžejní bod jeho legendární tetralogie citů a v mnoha ohledech také za jeho nejzásadnější a nejvíce strhující film (přesto, že status kultovní a rovněž nejpřístupnější si většinově vydobyla a dodnes úspěšně drží - zaslouženě - jeho pozdější Zvětšenina), a to i navzdory pomalému tempu, narativní nesoudržnosti i iracionálním proměnám charakterů postav (Sandro se znenadání začne ve vztahu k Anně chovat jako svině - Claudia přebírá úlohu Anny - hledají ještě vůbec Annu?). Antonioni v paralele k Felliniho Sladkému životu vypráví de facto o identických věcech (vnitřní vyprahlost a amorální počínání vyšší společnosti a úloha jedince v jejich budování), jen s tím rozdílem, že na rozdíl od Felliniho se nebojí ponořit se z pozice komentátora do aktivního pohledu přímého účastníka citového dění, jež se pro Antonioniho napříč celou jeho tvorbou stává jakýmsi poznávacím znakem specifickým pro poetiku jeho vyprávění. Monica Vitti a Gabrielle Ferzetti v Dobrodružství hrají nejvyšší ligu svých kariér. Jestli nějaké snímky položily základy modernistického přístupu k filmové řeči, pak je Dobrodružství rozhodně mezi nimi. (05.10.2023)

Možná, že ten film je snímkem ze života italské zhýralé smetánky topící se v záplavě blahobytu, aniž si uvědomuje, že je jen snůškou ztroskotanců, jak se většinou píše, ale já to v něm nevidím. Pro mne se jedná o vyjádření tajemnosti, neuchopitelnosti a nepochopitelnosti života, s nimiž nemá smysl bojovat, protože to nelze, a je třeba se s nimi pokorně smířit. Antonioni nás udržuje celý film v napětí při pátrání po mnoha pointách, které vystavěl ve svém prvním plánu, ale pak je nechává zdánlivě nezodpovězené a nedořečené. Protože nejsou podstatné, jsou to jen střípky z mnoha dalších tajemství, přičemž důležité jen jen tajemství života samotného. (12.08.2010)