Strom života

Chvíľami krása, chvíľami peklo. Chápem odpady, tak aj päťky a keď ustabilizujem svoje nálady, tak to máme čistý stred. Bod k dobru za to, že sa takáto vec vôbec dostala do širšieho povedomia (distribúcia, konzum). Malick má v tomto ohľade v Hollywoode velice privilegované miesto. Dokáže artovku naplniť hviezdnými menami a podhodiť mainstreamu niečo silne autorské, kde sa musí premýšlať. A masa sa dostaví, veď tam hrá Brad Pitt a Sean Penn. "OMG, fuck this shit! Idem na Šmoulov." A aj tomuto rozumiem, Tree of Life je v silnom kontraste k "rýchlym" filmom a vyžaduje od diváka velice sústredené správanie (niekoľoko minútové pauzy v monológoch) po väčšinu mamutiej stopáže. Otázka znie, čo za to ponúka a či výsledné hodnotenie nie je len zrkadlo vyspelosti a odhodlanosti pozorovateľa sa otvoriť, hľadať odpovede, skúmať odkazy, participovať sa na relatívne banálnom filozofovaní. Priznávam, že v tomto štádiu sa nenachádzam bolo by to nefér voči klubovým/artovým filmom ako takým, velebiť jeho výnimočnosť (ktorá imho spočíva iba v prehnanej pozornosti, nič viac). Čo ma ale reálne sklamalo je prehypovaný vizuál, ktorý je možno presný (svet očami detí, neprifarbený, nízka chaotická kamera) ale pre mňa absolútne všedný a neatraktívny. Neustále protisvetlo a pohľady do slnka neboli nuda prvých 15 minút. Zahrané skvele. 50% (11.12.2011)

Od Terrence Malicka jsem viděl tři filmy. A stejně je to pro mě vůbec nejzvláštnější režisér, jehož některý film jsem viděl. Krom toho, že je připravuje někdy i desítky let (jako právě Strom života), je natáčí svým podivně melancholickým způsobem (koukněte na ty žánry) s mnohdy nepochopenými motivy (hlásím se na dinosaury) a ve mně bojuje vždy velký rozkol. Nejprve jsem skoro umřel u Knight of Cups, na což si nechci už nikdy vzpomenout a poměrně nechápavě přihlížel na Tenkou červenou linii, o níž bych přemýšlel jako o jediném filmu, který si možná kdy ještě pustím. Možná v důchodovém věku. Strom života je někde mezi, Brada Pitta můžu, ačkoliv tahle role nebyla zrovna vděčná...naproti tomu vůbec nechápu, co tu dělal Sean Penn. Malick ale ví jak na mě, vždycky má k ruce výborné obsazení (viz nejnovější Song to Song). (03.08.2018)

Malick se urval ze řetězu ve snaze natočit další 2001 nebo artovější Fontánu. Umění mǔže bolet, ale když máte jen otlačený zadek a splynutí s Univerzem v nedohlednu, tak se asi něco nepovedlo. Každopádně vizuálně tradičně pěkné a slyšet ve filmu s Pittem Smetanovu Vltavu, navíc ještě v amsterdamském kině, je zajímavý zážitek. P.S. Odešla tak čtvrtina divákǔ. P.P.S. Tak napodruhé jsem prozřel. 90% (21.07.2011)

Takže tohle je to umění? Více než dvouhodinové psychotické blábolení pomatené kudlanky, plné kýčovitých žvástů a biblických citací, prokládané nekonečnými záběry z Hubbleova teleskopu, na jejichž pozadí vyje Baptistický sbor kastrátů? "Hluboké filosofické zamyšlení" nad Bohem, vesmírem a lidstvem, které paradoxně existenci Boha popírá! Kdyby Bůh existoval, nedovolil by zajisté tomu audiovizuálnímu teroristovi takové zvěrstvo vůbec natočit. Je však milé, že nám Terenc konečně odhalil původ své psychózy. Jeho bigotní, šosácký fotr s andělskou tváří Brada Pittky mu to patrně dával v padesátých letech pěkně sežrat a vsadím se, že mu i každý večer nutil banán v čokoládě. Zrovna včera jsem viděl uprostřed chodníku ležet velké, čerstvé hovno. V ranním chladu se z něj ještě kouřilo a já zůstal úplně zmražen esoterickou krásou toho magického okamžiku. Zemitý pach, k nebi stoupající opar a hravé odstíny hnědé na šedém podkladu oroseného asfaltu! No co vám budu povídat. V hlavě mi duněl Vangelis a já se prostě musel na chvíli zastavit a vinou toho čarokrásného momentu se vzevrubně zamyslet, co vlastně jsme a odkud jsme přišli! Naštěstí mi Bůh seslal souseda, jehož naléhavá otázka "Vole, ty čumíš do hovna?" mě probrala z toho dvouhodinového tranzu a já v tom říjnovém chladu nezmrzl. A teď mě omluvte. Dostal jsem telepatické poselství, že na orbitu už čeká Aštar! (15.10.2011)

Minimálně od Tenké červené linie se Terrence Malick pokouší natočit film, který by připomínal řeku, který by plynul jako říční proud. Domnívám se, že Stromem života zašel v tomto směru nejdále. Stejným způsobem jako uspěl při vyjasnění možné odpovědi na otázku bytí, uspěl i ve snaze najít nit souvislostí a rytmů, která propojí malé s velkým, minulost s budoucností, intimní s velkolepým. Intuitivní střihová skladba, kterou tvoří směs představ, vzpomínek a zdánlivě nesouvislých prostřihů na přírodu, a která se stala Malickovým režijním trademarkem, je ve Stromu života dotažena k absolutní dokonalosti. Dost možná máme čest s filmem, který na dlouhou dobu posunul impresionistický modus vyprávění k nejzazší hranici: na dosah životu, který oslavuje, do bodu, kdy se zdá, že film dýchá společně s námi… (více zde) (07.07.2011)