Strom života

Je to veľmi dobrá poetická dráma od Terrenca Malicka. Má vynikajúci príbeh o jednej obyčajnej americkej rodine päťdesiatych rokov, v ktorej otec a matka majú odlišný pohľad na život a ten ovplyvňuje aj ich spôsob výchovy detí, troch chlapcov, pričom to má výrazný vplyv hlavne na dvoch starších, ktorí sú práve v kritickejšom období a tak to má za následok ich vzdialenia sa otcovi. Spracovanie sa mi veľmi páči, ale stále sa z toho dalo získať aj viac. Milujem tento neuveriteľne pôsobivý Malickov poetický štýl a ten ma naplno dostal už od začiatku, každý záber, gesto alebo aj obyčajný monológ je nezabudnuteľný zážitok a tak celú prvú tretinu, kedy to ešte celé pôsobí tak všeobecnejšie ma film úplne pohltil a chválim aj tú veľmi zaujímavú časť so vznikom vesmíru až po život na Zemi, ale potom už moje nadšenie predsa len o niečo kleslo. Film ma nezačal nudiť ani na okamih, po celý čas si drží vysokú úroveň, ale tým, že dej sa už začal venovať konkrétnym postavám ma to už bavilo o niečo menej a už ma skutočne dostalo len pár scén. Veľkým kladom sú prakticky všetky scény, v ktorých je prvoradá matka, ale aj viacero iných, no myslím, že tie oba pohľady na výchovu a hlavne otcov mohli byť podané aj o niečo lepšie, podobne aj línia odohrávajúca sa po rokoch so Seanom Pennom mala veľký potenciál, ale ten moc využitý nebol a aj záver ma nedostal až tak moc, ako by som chcel. A síce chápem, že je to kvôli väčšine, ale aj tak by som všetky tie kresťansky ladené reči uvítal v univerzálnejšom podaní. Ale inak je to skutočne zážitok. Herecké obsadenie je výborné, u mňa jednoznačne vedie Jessica Chastain, ktorá je tu dokonalá a tu stvárnila jednu z najlepších filmových postáv, s akými som sa vôbec stretol. Prekvapil ma aj Brad Pitt, ktorého moc neobľubujem, ale tu mi neprekážal a prakticky v žiadnom inom filme nebol tak dobrý, ako tu. Žiadny problém nemám s postavami synov a síce Sean Penn tu má takmer až zbytočnú úlohu, ale jeho vždy rád vidím. Réžia a technická stránka sú úžasné, Terrence Malick má môj nekonečný obdiv a po stránke kamery je toto asi filmový vrchol, nikdy ma kamera tak nedostala, ako práve v tomto filme, to množstvo úžasných nápaditých záberov z najrôznejších uhlov sa mi veľmi páči. A čo sa týka hudby, postará sa o niekoľko nezabudnuteľných scén, takže mám z nej dobré pocity, ale týkalo sa to hlavne klasickej hudby, ešte by som ocenil výraznejšie využitie hudby vzniknutej pre tento film. Síce tomuto filmu nedávam plné hodnotenie, tento príbeh mal väčší potenciál, ale aj tak má Strom života môj veľký rešpekt a obdiv a hlavne v tej súčasnej rutinnej a často aj nudnej americkej kinematografii sa jedná o nezabudnuteľný filmový klenot. 82% (06.10.2012)

Prvních dvacet minut jsou kamera i střih dech beroucí a příběhové střípky příjemně mnohoznačné. Jenže pak se podíváme do vesmíru, do prehistorie a zase zpátky a nic se nemění. To jen hlavní příběh stojí celou dobu na jednom místě s neústupným Pittem v čele. Malickovo osobní pokání nesdílím a jen velmi těžko proto odpouštím spirituální podtext (který vcelku nepokrytě přechází do náboženské agitky). Je to jako sen, jako vzpomínka. Jenže cizí a tím pádem se žádná průvodní emoce nedostaví. (26.01.2012)

Od Terrence Malicka jsem viděl tři filmy. A stejně je to pro mě vůbec nejzvláštnější režisér, jehož některý film jsem viděl. Krom toho, že je připravuje někdy i desítky let (jako právě Strom života), je natáčí svým podivně melancholickým způsobem (koukněte na ty žánry) s mnohdy nepochopenými motivy (hlásím se na dinosaury) a ve mně bojuje vždy velký rozkol. Nejprve jsem skoro umřel u Knight of Cups, na což si nechci už nikdy vzpomenout a poměrně nechápavě přihlížel na Tenkou červenou linii, o níž bych přemýšlel jako o jediném filmu, který si možná kdy ještě pustím. Možná v důchodovém věku. Strom života je někde mezi, Brada Pitta můžu, ačkoliv tahle role nebyla zrovna vděčná...naproti tomu vůbec nechápu, co tu dělal Sean Penn. Malick ale ví jak na mě, vždycky má k ruce výborné obsazení (viz nejnovější Song to Song). (03.08.2018)

Famózna pitva ľudskej duše, ktorá siaha k tým najzákladnejším životným princípom. Despotický Brad Pitt skrz majstrovské obrazy znázorňuje všetko, čo sa nachádza v hĺbkových pedagogických analýzach. Toto je čistá genialita. Bez zbytočných, argumentujúcich dialógov skĺbiť len jednovetné nevtieravé úvahy s lyrickou kamerou (ktorá ma dostala už v Novom svete) a podmanivou hudbou (symbióza obrazu a Vltavy od Smetanu ma maximálne odrovnala). Je priam neuveriteľné, ako Malick dokáže len prostredníctvom filmových záberov, konkrétnej atmosféru-dotvárajúcej melódie a hereckého prejavu zobraziť to najtajnejšie ľudské utrpenie či krehké okamihy vnútornej harmónie a dočasnej radosti, prelieva myšlienky, mení náladu sekundu za sekundou (fascinovalo ma citové odsudzenie syna na otca) a divák len vpíja prekrásne obrazy. Malicka považujem za jedného z najosobitejších režisérov súčasnosti a vážim si ho o to viac, že jeho filmy netrpia absenciou autorského rukopisu, ako je to u mnohých iných nevýrazných tvorcov. Strom života je náladovo roztrieštený, vyžarujú z neho osobné Malickove postoje, a to mi nedovoľuje ísť s hodnotením nižšie. Pocahontas do mňa zaťala trochu viac, ale to nič nemení na skutočnosti, že Malickovu hypnotickú filmovú poéziu milujem. A Pitt v mojich očiach konečne herecky dozrel (nerátajúc 12 opic) a vyťažil zo seba maximum. (29.09.2011)

O tomto snímku jsem hodně slyšel (hlavně, že je "netradiční", když to řeknu politicky) a proto jsem byl na něj hodně zvědavý. A výsledek mě… zklamal? Asi by se tomu dalo říkat zklamání… Takhle, Tree of Life má parádní kameru, skvělý hudební podkres (Vltava je, jak jinak, nejlepší :-)) a dokonalou Jessicu Chastain. Jenže vše kolem toho jsem prostě nepobral. Nestydím se za to, protože pak mi to má spolubydlící vysvětlila a na tohle bych opravdu asi nepřišel. A proč teda dávám jen průměrné hodnocení, když vím, co tímto filmem Malick chtěl říct? Zkrátka a dobře - podle mě to nevyšlo. Vím, že budu znít tvrdě, ale on není Kubrick či Bergman. Proč zrovna tihle dva? Možná proto, že když oni vytvořili film, kterým chtěli něco říct, bylo to poznat. I když ne vždy jsem ty filmy pochopil, to se přiznám, ale vždy jsem od jejich (speciálně Kubrickových, přeci jen od Bergmana jsem viděl zatím jen čtyři filmy) filmů odcházel s hlavou otázek, které jsem si dřív či později uměl vyložit po svém. Neříkám, že správně, ale po svém a to je něco, proč miluju filmy. A tady mi přišlo, že tato možnost mi nebyla nabídnuta. Nevím, jak to jinak vysvětlit, tak použiju slova mé spolubydlící: "To prostě musíš cítit, jako ten režisér. Buď to tak cítíš, nebo ne." Já to bohužel necítil. 50 %. (04.11.2012)