MR 73

Marchal opět využívá své zkušenosti z policejních složek a vytváří svět plný hajzlů a ještě větších hajzlů skrze jeden filtr za druhým. Auteuil zas a znovu potvrzuje proč je nejlepším hercem kontinentální Evropy. Bruno Coulais se vybičoval k životní kompozici a ani ten scénář není zdaleka tak tuctový jak se zpočátku může zdát. A pokud se v současnosti ve Francii vyskytuje smyslnější femme fatale než Olivia Bonamy, tak bych dotyčnou tuze moc rád poznal. Ovšem to vše bledne ve srovnání s jedním aspektem. Atmosférou. Ta pohltí již během úvodní titulkové sekvence "únosu" linkového autobusu. V té scéně je prostě vše co divák (mého typu) může od podobné sorty snímků žádat. A co je na tom nejlepší? Že nezůstalo jen u ní a je taková i většina zbytku stopáže, byť tempo je místy dost rozvláčné (ale sem mi to zrovna sedlo). Pokud Marchal Válkou policajtů zresuscitoval klasickou francouzskou kriminálku a přivedl ji na prah jednadvacátého století, tak eMeR třiasedmdesátkou dává naději, že to nebyla pouhá náhoda. (04.10.2008)

Rozklad osobnosti a to v přímém přenosu. Jenže ne zpovzdálí, ale zevniř. Divák je vtažen přímo do žaludku a jater policajta zničeného rodinnou tragédií a následným chlastem. Odtamtud, z vnitřností rozežraných beznadějí a alkoholem sledujeme svět plný hnusu a špíny lidských myslí. Svět, který ztratil barvy a vše je jen šedé a bezútěšné. Dokonce ani ty zvratky nejsou výrazně oranžové, jen divně šedozelené a krvavé šmouhy na zohavených ženských tělech nejsou jasně rudé, ale špinavě hnědé až černé, jak u rozkládající se mršiny tlející na skládce odpadků, jako na kusu páchnoucího masa ušpiněného popelem a hnijící zeleninou. Vítejte ve světě policajta kriminálky Louise Schneidera. Ve světě, ve kterém spravedlnost je slepá a bezzubá stařena (svázaná do kozelce a umlácená masovým vrahem, jehož totožnost nesmí být zveřejněna kvůli „vyššímu zájmu“ a zachování čistého štítu policie). Ve světě, kde zachránit sám před sebou zbytky své duše znamená vzít MR 73, to jediné, co zbylo po kamarádovi a vydat se do kláštera, ne za Bohem a jeho nespolehlivými mlýny, ale uklidit ze světa jeden lidský odpad. A pak uklidit i po svém zmršeném životě. Velmi působivý, ovšem neskutečně depresivní film. // Mimochodem, natočeno podle skutečného případu. S jednou naprosto šílenou scénou. Doživotní vězeň Charles Subra stojí před propouštěcí komisí a jsou mu čteny předchozí tresty: loupež – 2 roky, pokus o vraždu – 4 roky (?!), znásilnění nezletilé – 7 roků (propuštěn po 5!), dvojnásobná vražda – doživotí. A pak má ten člověk (já bych ho tak nenazýval) dojemný proslov o tom, jak ve vězení šel do sebe a našel Boha a jak po propuštění chce pomáhat lidem. To sedlo. Matka Tereza by slzu zamáčkla. Můj názor? Jakkoli nejsem pro trest smrti, tak naprosto nesouhlasím s tím, aby se vrah (a teď nemyslím toho Subru, který mimochodem hned týden nato oběsil spoluvězně, ale jakýkoli vrah) mohl ještě někdy v životě dostat na svobodu. Za vraždu automaticky doživotí, bez jakékoli šance na propuštění. A žádné zasrané humanistické řečičky o resocializaci a „nápravě“ odsouzeného mě nezajímají, to je přece zcela irelevantní!!! To jako, když se zločinec „napraví“ (čti bude tak velmi laskav, že už dál vraždit nebude), tak jím zavražděná oběť zase obživne a bude si taky moci užívat života, stejně jako si bude užívat života na svobodě ten vrah? (11.05.2014)

Herec Daniel Auteuil zosobňuje vždycky zajímavé postavy, takže nepůsobí jako utrmácená hvězda z Hollywoodu. Zločinecká historka působí docela autenticky, až na pár nelogických podivností. Jo, prosadit někdy spravedlnost ve skutečném světě zločinu je někdy téměř nemožné. Jinak jde o docela drsnější podívanou. (20.03.2011)

Záplava lidské bolesti, všeprostupující marasmus a ponurá, depresivní atmosféra prosvětlená jen nepatrným paprskem naděje. Takový je "MR 73", působivý snímek navazující na tradici francouzských společenskokritických kriminálek. Daniel Auteuil je tradičně vynikající, v roli šité na míru se zde objevil Philippe Nahon, představitel Řezníka z filmů Gaspara Noého. (18.03.2011)

Policista zahalen v cigaretovém dýmu, nedávné trauma zavlažované destiláty a Manurhin MR 73 číhající v garáži na svou šanci všechno v protikladu zázraku zrození vyřešit. Ponuré filtry, z kterých vyčnívají jen oranžové skla na Auteuilových brýlích, déšť mezi paprsky slunce, atmosféra zmaru a smířlivá předvídatelnost. Francouzi umí a Američané, pokud samozřejmě chtějí, se mohou učit. Rob Roy píše něco o sraní mramoru a možná má pravdu. Ten se totiž velmi špatně splachuje z mísy, co každému roste z krku. O moc hůř, než hovno.. (19.09.2010)