MR 73

Noir kriminálka temná jako nihilismus uvnitř hlavy masového vraha, film, jehož většinu omývá noční déšť a který je utopen v kontrastu potemnělých ulic a těch několika denních (záměrně přeexponovaných) záběrů (které mají ovšem takové nepřirozené, mrtvolně bílé světlo...). Hlavní hrdina se (jak velí tradice tohoto žánru) doslova utápí v alkoholu a černá barva není jen barvou policejních speciálních jednotek, barvou jejich aut, zbraní i oblečení, ale také barvou jeho duše... Tenhle film je tak pesimistický, že symbolická naděje obsažená v konci příběhu je vystavěná spíše zase jen pro ten kontrast k všeobecně panující skepsi a pesimismu. Největším kladem tohoto snímku je ten rozměr (možná nereálného) autentického vyprávění, kterému se jinak podobné filmy tohoto žánru tak rády ve své stylizaci vzdalují. Olivier Marchal již svým předchozím filmem Válka policajtů naznačil, že temné vhledy do nitra dění policie umí, MR 73 je však daleko vyzrálejší - přímá dějová linka spojující dvě časové roviny, dokonalá režie, ukázněný herecký projev, vynikající Daniel Auteuil tak připomínající Jeana Reno... Jestli chcete vidět temnou kriminálku bez zbytečných akčních naplavenin, MR 73 vás nezklame... Podobné filmy: Válka policajtů, Purpurové řeky, Sedm, Zodiac (17.12.2008)

Ozaj deprimujúce ako SEDEM. Ide síce o dva jednoduché príbehy, ale temnota a beznádej sú asbolútne všade. Vôbec nejde o americký štýl pátrania po masovom vrahovi, hlavný hrdina ani nie je súčasťou vyšetrujúceho tímu. Film má hlavne k záveru mierne rozkolísané tempo, ale stále mal moju plnú pozornosť. VOJNA POLICAJTOV je určite pozerateľnejší ("komerčnejší") film, ale MR 73 sa vie dostať omnoho viac pod kožu... (05.02.2013)

Temná a depresivní noirovka, ze které mi bylo místy dost úzko. Ve středu filmu mi sice trochu přišlo, že scénáři došel dech a děj přešlapuje na místě, snad proto, aby nabral síly na závěr, ze kterého mě mrazilo. Ovšem z té všudypřítomné beznaděje a fatalismu, ať již v osobním životě nebo ve složité policejní mašinerii, mě pořádně skličovalo a pomalu jsem dostával pocit absolutní bezvýchodnosti. Brilantní výkon beze sporu podal Daniel Auteuil a zaslouží si plný počet hvězdiček. (05.10.2010)

Marchal opět využívá své zkušenosti z policejních složek a vytváří svět plný hajzlů a ještě větších hajzlů skrze jeden filtr za druhým. Auteuil zas a znovu potvrzuje proč je nejlepším hercem kontinentální Evropy. Bruno Coulais se vybičoval k životní kompozici a ani ten scénář není zdaleka tak tuctový jak se zpočátku může zdát. A pokud se v současnosti ve Francii vyskytuje smyslnější femme fatale než Olivia Bonamy, tak bych dotyčnou tuze moc rád poznal. Ovšem to vše bledne ve srovnání s jedním aspektem. Atmosférou. Ta pohltí již během úvodní titulkové sekvence "únosu" linkového autobusu. V té scéně je prostě vše co divák (mého typu) může od podobné sorty snímků žádat. A co je na tom nejlepší? Že nezůstalo jen u ní a je taková i většina zbytku stopáže, byť tempo je místy dost rozvláčné (ale sem mi to zrovna sedlo). Pokud Marchal Válkou policajtů zresuscitoval klasickou francouzskou kriminálku a přivedl ji na prah jednadvacátého století, tak eMeR třiasedmdesátkou dává naději, že to nebyla pouhá náhoda. (04.10.2008)

Rozklad osobnosti a to v přímém přenosu. Jenže ne zpovzdálí, ale zevniř. Divák je vtažen přímo do žaludku a jater policajta zničeného rodinnou tragédií a následným chlastem. Odtamtud, z vnitřností rozežraných beznadějí a alkoholem sledujeme svět plný hnusu a špíny lidských myslí. Svět, který ztratil barvy a vše je jen šedé a bezútěšné. Dokonce ani ty zvratky nejsou výrazně oranžové, jen divně šedozelené a krvavé šmouhy na zohavených ženských tělech nejsou jasně rudé, ale špinavě hnědé až černé, jak u rozkládající se mršiny tlející na skládce odpadků, jako na kusu páchnoucího masa ušpiněného popelem a hnijící zeleninou. Vítejte ve světě policajta kriminálky Louise Schneidera. Ve světě, ve kterém spravedlnost je slepá a bezzubá stařena (svázaná do kozelce a umlácená masovým vrahem, jehož totožnost nesmí být zveřejněna kvůli „vyššímu zájmu“ a zachování čistého štítu policie). Ve světě, kde zachránit sám před sebou zbytky své duše znamená vzít MR 73, to jediné, co zbylo po kamarádovi a vydat se do kláštera, ne za Bohem a jeho nespolehlivými mlýny, ale uklidit ze světa jeden lidský odpad. A pak uklidit i po svém zmršeném životě. Velmi působivý, ovšem neskutečně depresivní film. // Mimochodem, natočeno podle skutečného případu. S jednou naprosto šílenou scénou. Doživotní vězeň Charles Subra stojí před propouštěcí komisí a jsou mu čteny předchozí tresty: loupež – 2 roky, pokus o vraždu – 4 roky (?!), znásilnění nezletilé – 7 roků (propuštěn po 5!), dvojnásobná vražda – doživotí. A pak má ten člověk (já bych ho tak nenazýval) dojemný proslov o tom, jak ve vězení šel do sebe a našel Boha a jak po propuštění chce pomáhat lidem. To sedlo. Matka Tereza by slzu zamáčkla. Můj názor? Jakkoli nejsem pro trest smrti, tak naprosto nesouhlasím s tím, aby se vrah (a teď nemyslím toho Subru, který mimochodem hned týden nato oběsil spoluvězně, ale jakýkoli vrah) mohl ještě někdy v životě dostat na svobodu. Za vraždu automaticky doživotí, bez jakékoli šance na propuštění. A žádné zasrané humanistické řečičky o resocializaci a „nápravě“ odsouzeného mě nezajímají, to je přece zcela irelevantní!!! To jako, když se zločinec „napraví“ (čti bude tak velmi laskav, že už dál vraždit nebude), tak jím zavražděná oběť zase obživne a bude si taky moci užívat života, stejně jako si bude užívat života na svobodě ten vrah? (11.05.2014)