Kanibalové

Příběh, který vám bude vyprávět tento film, se skutečně NEstal. Asi tak. Jde o hraný pseudodokument, který dokonale později vykradla Záhada Blair Witch. Ovšem natočený tak věrohodně, že režisér za to skončil u soudu. Musel nakonec požádat herce, kteří podepsali smlouvu, že rok nebudou účinkovat ani v reklamě, aby vystoupili z anonymity a potvrdili, že opravdu během natáčení zabiti nebyli. Pohoršovat se nad nechutnými záběry mi přijde komické, vždyť jde o filmové triky! Ohledně zabíjení zvířat je to věc jiná. Rozhodně to zde v žádném případě nehodlám obhajovat, ale tehdy se tak točilo. Stačí vzpomenout na čtvrcení býka zaživa v Apokalypse nebo na ruské, respektive sovětské filmy, kde například koně hynuli před kamerou často. Zejména během natáčení válečných filmů je vozili rovnou na jatka. Když se podíváte na Tarkovského A.Rubleva, uvidíte scénu, kterak se kůň řítí ze schodů při dobývání pevnosti. V ten moment už jakoby nežil. A herci to též neměli jednoduché. V jednom sovětském filmu jsou odsouzenci popravováni tak, že mají k nohám řetězem připevněný kámen, a ten je spolu s nimi vhozen do moře. U dna čekali potápěči a nebohé herce vysvobozovali. Jeden neví, kdo byl ve větším ohrožení, zda herec, nebo potápěč. Herci s Deodatem si maximálně užili moskytů.... Pro mě jde o nejlepší kanibalský film s úžasnou hudbou, nádhernou přírodou a pravým italským gorefestem. (28.07.2010)

Rozhodně jeden z lepších příspěvků do kanibalského subžánru, alespoň tedy po formání stránce. Deodato snímek originálně prezentuje jako polodokument postavený na objevených snímcích štábu dokumentaristů po kterých se v zeleném peklu slehla zem. Účinost snímku je v dnešní době nejspíš prchavá, ale dokážu si představit, že v roce 1980 se muselo jednat o šokující záležitost. Co zůstává a zůstane nepřekonané je určitě geniální soundtrack Rize Ortolaniho. (25.10.2017)

I wonder who the real cannibals are... Spojení cinema verité a snímku à thèse. Srdce temnoty převedené do (post)modernity, film, který se při svých omezených možnostech neustále pokouší reflektovat sám sebe (onen dokument je vlastně přenesením principu filmu samotné dovnitř fikčního světa) a nastoluje otázku pudovosti / násilí / civilizačních mechanismů, které nás domněle drží daleko od primitivní podstaty, ale ve skutečnosti jí neustále podléhají (často ve jménu ušlechtilosti). Není to hluboce akademické, spíše jasně tezovité, místy to není natočené zvlášť obratně, ale message i smysl to prostě má - pokud dokážeme abstrahovat od pohoršení, že má někdo tu drzost ve jménu filmu zabít prasátko či želvičku, záhy zjistíme, že přesně o tomhle "spravedlivém rozhořčení" celý film vědomě pojednává. Přesněji o tom, co se za ním skrývá. (04.04.2013)

Film se mi dost líbil, to musím říct hned na začátku. Ne, že bych se někdy nějak vyžíval v násilí nebo ho vyhledával, ale nezatratím něco jen proto, že se tam ukáže pár galonů krve nebo metrů střev. Pravda, násilí tu zobrazují dost naturálně a dokonce opravdu zabijí i několik zvířat přímo před kamerou. Ale já se ptám, komu to vadí? A proč vůbec? Co je horší, sportovní střelec, kterej zabíjí zvířata jen kvůli trofejím nebo filmař, kterej je zabije kvůli filmu a mrtvolky jsou následně všechny snězeny? Co tedy říkáte na všechny ty možné různé kosmetické přípravky, viagry, parfémy a jiný zbytečný sračičky zkoušený na zvířatech (ajo, tamto nejsou želvy ale jen vobyčejný psi a kočky a králíci a je to pro dobrou věc). Co byste řekli, kdyby před kamerou chytili rybu, zabili a vykuchali? Nebo lapli králíka, dali mu jednu za ucho a pak zařízli? Nebo zakroutili slepici krkem? Hnus, jak tady mnoho ostatních uživatelů píše, jsem pravda vůbec necítil. Tedy takto, necítil jsem ho při zabíjení zvířat. Proč? Jsem masožravec a i já pár zvířat na jídlo zabil. Hnus jsem cítil spíš ve spojení s lidma a jejich činama. A občas nedůvěru, protože některé násilnosti na lidech páchané vypadaly opravdu jako skutečné, přestože nemůžu říct, že by si je ti čtyři zmetci nezasloužili a že bych jim to nepřál. Za skvělej považuju nápad, že v první části filmu profesor Monroe hledá celou skupinku dokumentaristů a vidí důsledky jejich chování a až potom, co bylo příčinou. Taky je zajímavý srovnání "civilizovaných" a divochů. Občas jsem netušil, kdo je kterej. Film to určitě není pro děti, ale za nedůležitej ho nepovažuju. Poselství přeci jen nějaký nese, a to abychom se na sebe mohli podívat do zrcadla bez uzardění, abychom se chovali jako zvířata a ne jako lidé. Protože zvířata nikdy nejednají ve vzteku, nenávisti, hlouposti, malichernosti, sobectví nebo z nudy. Zvířata nezabíjejí pro radost, neukájejí se sledováním násilí a reality v televizi, neznají nic z toho špatného, co znamená být člověkem. a přiznejme si, existence člověka přináší vesmíru spíš to špatné. (27.08.2006)

„Nie sme vari väčšie zvieratá, ako oni?" Šokujúci základný pilier talianskych kanibalských hororov. Scenár nestojí za zmienku. Na to je vedľajšia rovina s antropológom a tým, či sme väčšími divochmi my alebo obyvatelia Amazonky, príliš plytká (hoc zároveň paradoxne istým spôsobom pravdivá). Takisto herecké výkony nestoja za reč (Francesca Ciardi je zaujímavá len vďaka tomu, že ukáže temer všetko). Ale čo sa týka fyzických orgií, o ktoré koniec koncov v tomto drsnom pod-žánre ide "až" na prvom mieste, nemajú Deodatovi Kanibali konkurenciu. (01.11.2004)