Útěk do divočiny

Dlouhý a příjemný pohled do nitra jednoho muže, který měl více odvahy a důvěry v sebe sama než jsem kdy viděl. Sean Penn si vybral velmi zajímavou látku, které vtiskl svůj rukopis působivými záběry a odpovídající atmosférou, která působí velmi věrohodně. Výběr Emile Hirsche, vycházející hvězdy, byl mistrovský tah, protože on nejen díky své zajímavosti pro kameru a diváka (nevím, jak to jinak říct:)) utáhne s přehledem celý film. Příběh má velkou sílu a hloubku, která možná není na první pohled zřejmá, ale je tam. Pár okamžiků působí až naivně, jak je mohl někdo uskutečnit tak jednoduše, ale to si uvědomíte, až budete na film myslet s menším odstupem a všechny krásné dojmy z vás aspoň lehce opadnou. Osobně jsem neočekával takový konec, možná jsem se ho spíše obával, ale musím smeknout za to, jak dokázal Sean Penn převést na plátno příběh jednoho útěku, o kterém možná sní mnoho lidí a nikdy ho neuskuteční... (11.07.2008)

„Aljaška? Pred akým peklom to utekáš?“ Napriek živým podporným figúrkam (skvelí Vaughn a Stewartová patria len k špičke ľadovca pozoruhodných ľudí, akých hrdina na svojej road movie postretal) a ďalším parádnym plusom (prekrásna výprava, silný scenár) by som si ÚTEK DO DIVOČINY druhý raz nepozrel (GRIZZLY MANA áno – a už som to aj splnil) a ak áno, tretí už asi nie. Chýba mu návyková zábavnosť (nie v štýle komédie) alebo je prehnane dlhý. Musím ale dať 80%, lebo mám rád JEREMIAHA JOHNSONA a toto je jeho moderný remake. Navyše vznikol podľa skutočných udalostí (ale to vraj aj JEREMIAH JOHNSON...), čo mu dodáva zvláštnu „osudovú“ atmosféru. Najviac sa mi ale páčil pocit, ktorý neviem opísať, no ktorý sa vedľa mňa na gauči uhniezdil najneskôr pri desiatej minúte a do konca neodišiel – snímka na mňa pôsobila nezávisle. Ako keby si jeden starý prefajčený kontroverzný rebel zobral do vrecka ošúpaného kabátu zopár miliónov dolárov, ktoré si zarobil za HRU a iné komerčné blbosti, objednal si na tri mesiace otrieskanú dodávku, nasáčkoval do nej kameramana, zvukárov a hercov, sám si sadol za volant a niekde s prepáčením v prdeli sveta (ale v krásnej prdeli sveta) za pár šupov strieskali poetický film, ktorému je jasné, že ťažké milióny tak či tak nezarobí a tak sa nebojí experimentovať. (27.05.2011)

Chápu, že na mnoho lidí může tento příběh mladíka, který jde za svým vysněným dobrodružstvím (a nehledí na to, co tím způsobuje své rodině - sestře - a lidem, které na cestě potká), velmi silně zapůsobit a mít na ně značně inspirující vliv, ale mne rozhodně nestrhnul. Into the Wild není filmem, jenž by mě dokázal okamžitě zaujmout (a po jehož skončení bych byl emocionálně vyčerpaný), jestli ve mně zanechal něco víc, rozhodne čas. Emile Hirsch zvládnul roli se ctí, ale do jeho postavy jsem se už ze své podstaty prostě nemohl vcítit, což mi zabránilo v maximálním možném zážitku. Nejsilnější částí podle mne nebyl závěr, ale krátké vystoupení Hala Holbrooka, kteréžto na mne působilo upřímněji a uvěřitelněji než celé Chrisovo putování. Písničky, vyskytující se v průběhu celého snímku, se sem skvěle hodí a z veliké části tvoří specifickou atmosféru tohoto díla. Edit: Tak se mi to přes noc rozleželo v hlavě a musím přihodit čtvrtou hvězdu. (29.07.2008)

Cestu k hlavnej postave si hľadáme postupne, odkrývaním jeho niekdajšieho fungovania v nefunkčnej rodine. Spočiatku preto može byť vzťah k nej chladný, hlavne pre prehnane radikálne outsiderské názory a neochotu súhlasiť s čímkoľvek z konzumnej reality. Tento chlad k Chrisovi som ale ako divák postupne prekonal… a na konci mi stekali slzy po tvári. Múdry, psychologicky prepracovaný a čo do existenčných otázok hrdo angažovaný film. A navyše krásny. Sean Penn je Osobnosť. Jeho pocitové zobrazenie Los Angeles považujem za druhú najlepšiu scénu filmu (tou prvou je úchvatne zostrihaný záver). (29.04.2008)

Americká krása dovedená do extrému. Tam, kde ve své filmové reflexi končí coby tvůrce Sam Mendes (odchod dětí z dysfunkční rodiny...), odtud začíná své podobenství vyprávět herec a režisér Sean Penn. Dvě časové roviny - aktuální a retrospektivní, které obě dvě lineárně směřují k splynutí, obsahují silný příběh člověka, který na útěku před rodiči a civilizací nachází sám sebe i prožitek skutečného života. Člověka, který porušuje onu symbolickou Kazanovskou tichou dohodu a odmítá věcmi a penězi nahrazovat pocit štěstí. Co na tomhle dokonalém filmu vyzdvihnout především? Asi režijní invenci Seana Penna. Tohle zlobivé dítě Hollywoodu přerostlo škatulku herectví a dospělo v plnohodnotného umělecky založeného tvůrce - jeho režie ani scénář nepostrádají invenci, složitě strukturované herecké i dějové celky, účelnou zkratkovitostí přebíjí rutinu, kterou se navíc Penn nebojí ozvláštnit čistě poetickými a uměleckými vložkami (detaily zvířat, plynutí mraků, prolínačky, zpomalovačky...). Často je film estetizován klipovostí, záběry, kdy nad kamerou přejíždí nákladní vlak či kamión, pasážemi podkreslenými jen hudbou...jsou to jakési milníky fázující plynutí děje a přechody mezi oběma stěžejními časovými rovinami. Určujícím znakem jsou také až divácky ohromující jízdy kamery, kdy počátek je vždy snímán z velké perspektivy k zvýraznění krajiny, uvnitř ní se skrývá bezvýznamný člověk (jízda uvnitř Coloradského kaňonu nad řekou, Aljašské záběry, především příjezd a závěr...) Penn se nebojí experimentovat, ale jeho režijní rukopis už je zažitý a dobře čitelný (místy mi některými scenériemi a záběry připomínal třeba jeho Přísahu), vkládá do něj mnoho symboliky (opasek...) a důrazu na pradávnou ritualizaci života... Nedílnou součástí působení snímku je vynikající hudba Eddieho Veddera z Pearl Jam. Jeho až folkový projev pouze s akustickou kytarou i jeho celková osobnost přesně zapadají do modelu příběhu a jeho vynikající texty mnohdy posouvají jeho vyznění dál... Casting je tradičně u Seana Penna bezchybný (vždyť je sám hercem), zvláštní uznání zaslouží ale především představitel hlavního hrdiny Emile Hirsch, který je fyzicky (alespoň podle závěrečné fotografie) podoben skutečnému Christopheru McCandlessovi. Penn skutečně neplácá do větru...natočil film, který postihuje nějaký hlubší proud v současné západní civilizaci, kde se ve své cyklicitě vývoje objevuje kdosi jako post-hippies... (v českém prostředí třeba ohlas ve Vorlově Z města cestě...) Happiness is real only if shared! (19.03.2008)