Control

Film je bohužel zcela nepřekvapivý. Corbijn je skvělý tam, kde se to od něj očekává – krásné černobílé fotografie, vytváření „miniklipů“, záběry z koncertů a naopak zcela selhává ve většině pokusů vyprávět příběh. Nejde jen o místy až zoufalou zmatenost v pohybu na časové ose (příliš často je zcela nejasné, zda se děj mezi dvěma scénami posunul o den, měsíc nebo rok), domnívám se, že velkým tvůrčím omylem bylo rozhodnutí zaměřit vyprávění téměř výlučně na postavu Iana Curtise (potažmo tedy jako předlohu použít knihu Deborah Curtis), přičemž popisovaný milostný trojúhelník je schéma, na němž si Corbijn spolehlivě vylámal zuby. Control by určitě prospělo větší (respektive alespoň nějaké) vykreslení charakterů osob, souvisejících s firmou Factory, ale především zbylých členů Joy Division. Peter Hook a Bernard Sumner totiž nebyli jen bezvýznamnými postavičkami, obsluhujícími basu a kytaru. Byli to právě tito dva pánové, kteří (společně se studiovým producentem Martinem Hannettem) stáli za oním nezaměnitelným soundem Joy Division. (26.02.2008)

6 / 10 Joy Division je poézia pomaly krvácajúca dolu chodníkom, sýtočervený pramienok drobiacej sa ľudskosti uprostred rozrastajúcej sa šedi; poézia divoká i krásna, atmosférická, melancholická, trochu teatrálna, odťažitá a vysiaca uprostred chladného hannetovského vákua. Bohužiaľ, zatiaľ čo títo chalani ju hľadali v otvárajúcich sa ranách (nielen) britskej hudobnej scény, medzi ohlodanými paberkami recyklovaných riffov a neodvratnej punkovej implózie, Corbijn ich na oplátku vracia späť do stuchnutej minulosti, zrieka sa farieb a textúr a nazýva to depresiou, poctou svojim idolom. Ako rozprávač sa upiera čisto na Curtisa, čoby ústredný *ZAKAŠLANIE* element, a kapelu necháva v prachu za sebou. Tým sa, pravda, nutne vzďaľuje od onoho živelného epicentra diania, pretrháva dôležité nitky a z filmu robí naháňanie bubákov skrývajúcich sa v spevákovom podvedomí. Čo je úplne v poriadku, je to jeho autorský zámer, problém však nastáva, keď sa mu v tomto útržkovitom mikrosvete, ktorý zrejme mal byť “Madchesterom” sedemdesiatych rokov, nepodarí zasadiť všetky Curtisove traumy do vierohodnejšieho, snáď plnšieho kontextu. Nádejný materiál sa tak stáva režisérovým tápaním od neurózy k afektu a divák má v konečnom dôsledku pocit, že za všetko môže, obrazne povedané, nešťastná love story. A Curtis ako 'prorok urbanizačného rozkladu a odcudzenie sa' (viď. oveľa zábavnejší a informatívnejší 24 Hour Party People) sa v tom všetkom beznádejne stráca a len si tak smutne hľadí do prázdna a píše básničky. Aby som však nikomu nekrivdil, určite za to nemôže Sam Riley, ktorý z plytkejšieho scenáru vytiahol maximum a svojej postave prepožičal nádherne krehkú, neistú charizmu. Plus, jeho podobnosť s predlohou je do očí bijúca, čo je ostatne prípad aj zvyšných členov kapely a ich predstaviteľov. Stále to však nič nemení na fakte, že film ako taký postráda osobitejšie kúzlo a až na pár Bowieho plagátov a kvázi zasvätených kecov o Buzzcocks človek nemá pocit, že je súčasťou scény, niečoho väčšieho, ako je on sám. Nulové referencie na iné kapely a hudobnú scénu vôbec, Manchester vyzerá ako rumunská metropola a nie ako priemyselný diamant vyklovaný z kráľovskej koruny, nehulí sa tu, nešuká sa tu, no ale hlavne, že je to čierno-biele. A tým sa vraciame späť na začiatok. Nie, Control nie je zlý film, len šnorchluje tam, kde sa mohol hĺbkovo potápať. A to je na projekt, okolo ktorého sa podľa všetkého točilo mnoho zasvätených (súčasný New Order, Curtisova manželka, vlastne aj sám Corbijn) trochu málo. (06.04.2009)

Tak jednostranně depresivní film aby člověk pohledal! Asi po čtyřiceti minutách mě to začalo neskutečně iritovat, no považte - týpek je přijat do kapely, týpek se se skupinou naprosto jednoduše dostane na vrchol (alespoň podle filmu), týpek má první ženu, týpek má druhou ženu, týpkovi se narodí dítě, týpek je zbožňovaný fanoušky, a tak dále. A světe div se, týpek se pořád tváří nasraně a mučednicky. Nemluvě o tom, že brečí u sexu. Dobře, možná takový byl, ale že by se za 23 let svého života ani jednou neusmál, neprohodil vtípek, neužíval si trochu? To autoři hodně přepískli. Pro mne sterilní biografie bez jakýchkoliv morálních hodnot. (10.08.2012)

V rockové historii není zas tolik kapel, které by potkal osud manchasterských Joy Division. Na samém prahu úspěchu, ale hlavně neuvěřitelně slibného okamžiku vývoje kapely ukončil 18.května 1980 Ian Curtis, zpěvák, mozek, textař a duše kapely svůj život tím, že se oběsil. Za 2 měsíce by mu bylo 24 let. Zbylí členové se ještě toho dne večer rozhodli, že budou v muzice pokračovat pod jiným jménem. Vznikli New Order, kapela, která sehrála významnou úlohu v pionýrských dobách elektronické taneční hudby v 80. letech. Mimochodem - přesně to byl žánr, na jehož zajímavost své muzikanty ještě za svého života upozorňoval právě Curtis. Temná, těžká a někdy až depresivně děsivá hudba si v 80. letech našla v temných a těžkých a někdy až děsivých dobách své fanoušky. Curtisovy literárně umné texty se náladě hudby podobaly. Dodnes totiž vyžadujeme kompilace, live záznamy, bootlegya trezorové archivní objevy. (02.10.2011)

Zkurvený bary jsou zkurveně nudný. Zkurvený kluby jsou zkurveně plný zkurvenejch holek a zkurvenejch kluků se zkurvenou vraždou v očích. Zkurvenej chlápek je zkurveně pobodanej, když čeká na zkurvenýho taxíka. Zkurveně zůstáváte ve zkurveným domě. Zkurvený sousedi si zkurveně stěžujou… Film, který nemohl být lepší. Film, díky kterému jsem začal mít rád hudbu Joy Division. Film, který říká spoustu věci, pro které sám nedokážu najít slova. Film. po jehož skončení jsem se cítil přesně jako ten Warholův obraz pověšený na zdi. Vzhůru nohama. 90% (více) Zajímavé komentáře: Jordan, J.Connor, Heraldika, fNdEsIECLE (26.03.2008)