Uzavřený pavilón

Nejdrsnější televizní inscenace kterou jsem kdy viděl. Krásná Zlata Adamovská, která tehdy šla z role do role ale málo kdy dokázala hrát jinak než jak ji můžeme vidět i v tomto snímku, přesto to nijak nevadí, protože příběh který se okolo ní odvíjí a do něhož je postupně také zapletena je neskutečně mrazivý. To podtrhuje jednoduchá ale účinná syntezátorová hudba Jozefa Revalla, ne nepodobná ze Svobodových filmů Papillio nebo Prokletí domu Hajnů. Tohle bych pouštěl těm tzv. CHCIMÍRŮM kteří se okolí pořád snaží přesvědčit o tom, že tu žijeme v nějakém novém totalitním režimu...! Ještě jedna perlička, Jaromír Hanzlík si tehdy kolem roku 1990 opravdu "přišel na své" s postavami politických vězňů z padesátých let. Nejprve mu je ve snímku Jen o rodinných záležitostech prováděno rektální vyšetření prstem, v Uzavřeném pavilónu je zase krmen hadičkou zasunutou do nosohltanu. Těžké chvíle špičkového herce. (14.11.2023)

Zajímavé psychologické drama z prostředí léčebny, jež byla využita pro nátlak a vydírání ze strany státu. Nepohodlní lidé byli šikanováni, včetně jejich okolí, které k tomu přišlo dost nevinně. Každý se s následky zvůle režimu vypořádal trochu jinak. Konec byl sice useknutý, ovšem pochopitelný a smutný. (03.05.2022)

Jakmile se na začátku objevil rok 1957, hrklo ve mně jak ve starých pendlovkách, předem jsem si nic nezjišťovala a tak jsem do toho skočila rovnýma nohama.. Mrazivé psychologické drama o nemocném muži (odsouzenci na smrt), který je převezen z vězení do psychiatrické léčebny kvůli stanovení diagnózy, resp. je tu snaha o prokázání simulanství.. Metody StB jsou tak odporné, že mi obrací žaludek ještě teď.. Pochvalu zaslouží herecký ansámbl, moc se mi líbil Petr Haničinec jako ošetřovatel, Zlata Adamovská v roli trochu naivní mladé lékařky, Jaromír Hanzlík tradičně skvělý, no a František Němec tentokrát jako všivácký estébák výborný.. Smutné pokoukání o neomezené moci politické policie nad obyčejným člověkem.. (09.08.2023)

Československé televizní drama podle románu Z. Frýbové odehrávající se v roce 1957 v psychiatrické léčebně. Scénář byl J. Dietlem a J. Matějovským napsán už v roce 1969, avšak snímek se podařilo jako mnoho jiných realizovat až ve svobodné době o dvacet let později. Na uzavřené oddělení pro duševně choré je umístěn bývalý příslušník StB Matlocha (skvělý J. Hanzlík, přestože v dramatu pronesl pouhá dvě slova), trpící psychickou poruchou, jež se projevuje totální apatií. Vzhledem k tomu, že je Matlocha odsouzen z politických důvodů k trestu smrti, jeho bývalí kolegové z řad státní bezpečnosti v čele s majorem Kovaříkem (ledově chladný F. Němec) a vyšetřovatelem A. Pyškem se domnívají, že pacient svou nemoc pouze simuluje, aby se vyhnul šibenici. Následuje tvrdý nátlak, včetně nechutného výslechu plného vydírání a jiných typických komunistickým praktik ze strany StB na mladou ošetřující lékařku Sládkovou, aby ono podezření ze simulace nepohodlné osoby potvrdila. Doktorka Sládková v podání výborné Z. Adamovské, jež si skutečnou diagnózou není jista, se proti své vůli dostává do závažných existenčních problémů a zrůdnosti stávajícího režimu prokoukne až příliš pozdě. Všemocná StB kromě jiných provokací dokonce nasadí k Matlochovi svého člověka (I. Řezáč) předstírajícího duševní chorobu, majícího za úkol všemi prostředky odhalit a prokázat jeho simulaci. V dalších rolích se objevili P. Haničinec jako ošetřovatel Tomášek mající s StB zkušenost z minulosti, ošetřovatel se sadistickými a bezohlednými sklony O. Vlach, ředitel kliniky E. Cupák, primář J. Pleskot či otec doktorky J. Hálek. Po roce 1989 se autoři filmových děl nemuseli obávat různých postihů od vládnoucí strany a mohli tak ukázat minulost a realitu komunistického vládnutí natvrdo a bez příkras. Uzavřený pavilon je tak jeden z mnoha podobných kvalitních snímků, jež se po Sametové revoluci objevily a z jejichž dechberoucích, desítky let utajovaných pravdách o režimu se mi rozklepala kolena. Hodinové dílo režisérky Anny Procházkové jsem sledoval s nebývalým zájmem, díky dusivé atmosféře kliniky a ještě dusivější snaze StB s nekonečně dlouhými prsty zbavit se nepohodlného člověka nelze hodnotit jinak než maximálně. (02.07.2017)

"Může simulovat? Těžko říct...." Prostředí psychiatrické kliniky může být samo o sobě dosti depresivní. V kombinaci s metodami, které zde předvádí příslušníci StB, to už málem bylo k nekoukání. A závěr mě doslova uzemnil. Postavě Jaromíra Hanzlíka má člověk tendenci postupem času čím dál tím víc fandit, při tom vyústění už ale vážně neví, co si má vlastně myslet. Výborně svou roli slizkého estébáka sehrál František Němec. Musím říct, že i já bych ty jeho křivácké metody asi neprohlédl. Natož chudák mladá, životem ještě neotřískaná psychiatrička. Zlata Adamovská v té do jisté míry naivní poloze působila víc jak přirozeně. Dívat na na ten její závěrečný pohled  do prázdna, však bylo hodné smutné pokoukáníčko. Uff.... (25.05.2023)