Skleněné peklo

Dobré, dobré to je, o tom žádná. Nesedí mi tu vlastně jen dvě věci, teda lidi - dva toxičtí náfukové v čele s McQueenem a jeho spory o počet dialogů ve filmu. Navíc mi nepřijde, že by dělal nějakou prvotřídní pracicku. Jinak ale vetu: "Normy... Tím se stavebnici ohání vždy, když jsou v koncích" zarámovat a do kamene tesat. Film je sice starej, ale očividně se za tech hromadu let nic nezměnilo. (28.12.2022)

Ďalší z rady vynikajúcich katastrofických filmov, ktoré v tej dobe vznikali ako na bežiacom páse, s obľúbenou hereckou elitou McQueen a Newman, ktorá zrejme prispieva k vyzdvihnutiu práve tohto filmu nad tie iné rovnako vydarené. Mne sa však zdá, že predsa len The Poseidon Adventure na mňa zapôsobil napínavejšie. (21.02.2010)

Výkladní skříň filmů o lidech konfrontovaných s vlastní smrtelností a zřejmě to nejlepší, co katastrofický cyklus v sedmdesátých letech přinesl. Během čtyřicetiminutové expozice jsou nám představeny téměř všechny důležité postavy (vyjma McQueena, na kterého si jako na hlavní hvězdu večera musíme ještě chvíli počkat), jsou utvořeny páry, které následně mohou být rozdělovány a spojovány i načrtnuty subsvěty (zejména bohatí vs. chudí, později také civilisté a hasiči), jejichž střetávání bude zajišťovat dynamiku filmu. Na projekt vycházející ambiciózně ze dvou knižních předloh a dirigovaný dvojicí vyhraněných osobností (Guillermin režíroval herce a staral se, aby všechno drželo pohromadě, Allen si jako producent ošéfoval akční a trikové scény) je Skleněné peklo uspokojivě konzistentní, byť mu během poslední hodiny trochu dochází kyslík. Scény napínavé bez ohledu na to, nakolik (ne)sympatická postava se nachází v ohrožení, prozrazují hitchcockovskou školu. Stejně tak vedení naši pozornosti k možným zdrojům budoucího neštěstí (příčinu požáru vidíme jako první bez přítomnosti jakékoli postavy). Nenápadně, ale důmyslně film pracuje s barevností jednotlivých scén – od chladně modrých a zelených odstínů se přechází k „hřejivým“ barvám ohně, jež vizuálnímu stránce postupně začne dominovat. Přes rozdrobení děje do mnoha individuálních dramat, ne vždy nejelegantněji integrovaná do jádra vyprávění, neztrácíme ze zřetele, že oheň se šíří po celém mrakodrapu a v ohrožení jsou desítky lidí. Nejbezbrannější jsou v konzervativním duchu katastrofických filmů přirozeně ženy a děti, zatímco mužští hrdinové zosobňují vedle chamtivosti a zbabělosti zejména neohroženost, tvrdou fyzickou práci a hrdinství. Na vině jsou prohnilí jednotlivci, nikoli systém a není problému, který by se nedal vyřešit návrat k tradičním ctnostem, což Američané po destabilizujících 60. letech a aféře Watergate potřebovali slyšet. Princip je jednoduchý, cíl jasný, prostředky okázalé, zábava zaručena. 80% Zajímavé komentáře: tron, choze, genetique, Rex Mundi, Ony, agathon (09.01.2010)

(1001) Viděla jsem víc lepších filmů o lidské pýše. Ale pocit zhoubné monumentality z toho divák získá, to zase ano. Já mám u tohohle typu filmů problém s tím, že při takovém množství postav není příliš času ani prostoru pro emocionální investování do osudů a ze všech jsou jenom takové pokusné myšky. Říkám si: "Faye Dunaway neumře, na to je moc slavná, ale tuhle paní neznám, chudák paní, ta někam nejspíš spadne." A takováhle schematizace a objektifikace (pořád nevím, jestli je to opravdové slovo) lidského prožitku mi nedělá dobře. Ten odstup je pro mě ve své podstatě děsivější než všechny plameny a výšky dohromady. Závěrečné zmoudřelé hlášky tří hlavních mužů potom v takovém světle působí směšně a školometsky a míjí se jakýmkoliv účinkem. Kombinaci nejpůsobivější/nejumírněnější/nejpravděpodobnější závěr dějového oblouku u mě vyhrál Fred Astaire - a za povšimnutí stojí to, že svůj "message" předal beze slov a se zvířetem v náručí. Co se týče napínavosti, tak jsem si u filmu pletla šálu a v klíčových situacích mi utekly tři oka, takže čistě z tohoto hlediska by si film zasloužil plný počet bludišťáků. Po zprůměrování mi ale vychází průměr. (25.08.2015)

Skleněné peklo, základní pilíř katastrofického filmu stojí na všech obehraných klišé stejně tak pevně jako samotný žánr na tomto snímku. Během necelých tří hodin režisér John Guillermin stupňuje tempo v intervalu schodů mrakodrapu, aby nakonec dospěl až k samotnému vrcholu v podobě závěrečného „spásného plánu“. Akční scény režírované Irwinem Allenem ani po více než 30-ti letech neztratili nic ze své působivosti, realističnosti a hlavně, napínavosti. Pyrotechnická práce je bezchybná a díky kameře a střihu je povýšena na delikátní záležitost pro fajnšmejkry. Navíc i samotný příběh, byť plný (v dnešní době) okecaných replik, psychologické jednotvárnosti hrdinů a celkové dramatické stavbě plné nejrozmanitějších klišé, je maximálně poutavý a díky bezvadně odvedeným hereckým výkonům je celý tento film povýšen na královskou podívanou bez hluchého místa či minimální porce nudy. Žánrová učebnice! (15.04.2006)