Příští rok ve stejnou dobu

Nadčasové dílo o nadčasovém tématu je vzorově vyvedenou sondou do života doby ne nedávné a dotýká se pozoruhodným způsobem nejvnitřnějších věcí čiověka a jeho života. Toto pokojové divadlo, převedené takřka dokonale do filmové podoby, naznačuje dvojpólovost a vzáemné doplňování se jak "pocitového", tak "dialogového" hraného filmu. Vedle skvělé režie tu musí být herci, dorostlí svých životních šancí. V obou případech - netroufal bych si upřednostňovat brilantního Aldu oproti neméně skvělé Burstynové - to zvládli měrou vrchovatou. (Je jasné, že zvolený model setkávání o výročních víkendech je pro autora výchozí sondou, ne životní normou či dokonce povyražením.) PŘÍŠTÍ ROK dokládá opakovaně potvrzované kritérium: sebenablýskanější forma bez nosného obsahu retarduje do prázdnoty a průměru - v tom stále ještě lepším případě. (01.08.2009)

Romantická komorná drámička, ktorá stojí predovšetkým na dialógoch týkajúcich sa rodiny, opačného pohlavia, detí, ale dotkli sa aj rôznych spoločensko-sociálnych tém. Priestorovo síce chudobný film (väčšina deja sa odohráva v jednej izbe), ale zato myšlienkovo veľmi bohatý. Veľmi sa mi páčilo aj štrukturovanie a výstavba dejovej linky, ktorá bola šikovne obrazovo chronologicky vymyslená. A v neposlednom rade tu bol skvelý Alan Alda, ktorému patrí pomyslená hlavná cena a vavrínový veniec, bol jednoducho geniálny. 80/100 (24.09.2016)

Zde mě okouzlilo prostě vše: roztržitý, neurotický, provinilý a ve výsledku prostě roztomilý George, na oko cudná, ale ve skrytu duše hříšná Doris, jejich proměny v životě (obzvlášť období hippies a následné období, kdy se z Doris stává vkusná dáma-manažerka a z George muž s korálky okolo krku zabývající se psychologií) a taky střihy mezi různými etapami: jak se měnili prezidenti, která hudba vládla světem - vše prostě skvěle zapadá a já se na tuhle zfilmovanou divadelní hru hrozně ráda dívám:-) Nejzajímavější na tom všem ale je, že ač jsem odpůrce nevěry a většinou jí odsuzuju, tady se na to koukám jinak, lehčeji.. (10.12.2008)

Nádherný film, který by dojal snad i kus kamene. Alan Alda a Ellen Burstyn jsou jedni z nejsympatičtějších nevěrníků, jaké filmové plátno spatřilo (v téhle vybrané zahýbací společnosti jsou třeba Jack Lemmon a Shirley MacLaine z Bytu nebo George Segal a Glenda Jackson v Na úrovni), a divák má vážně pocit, že celou tu dobu strávil s nimi. (19.12.2015)

Tohle je přesně prototyp snímku, který zosobňuje vše, co mám rád na malých filmech. Veškerý děj se prakticky odehrává v jednom malém domku u moře (ta divadelní hra, podobně jako třeba u Čekej do tmy se tam nezapře) a vidíme stále jen dva herce. A nejkouzelnější je, že přestože vidíme stále několim metrů čtverečních, díky stylu vyprávění snímku poznáme celé životy obou protagonistů lépe než kdybychom před sebou měli košaté drama a druhou polovinou 20. století projdeme lépe než v nějakém drahém výpravném filmu. Příští rok ve stejnou dobu z naprosto banální zápletky vybuduje krásný (a přitom vtipný, člověk se směje zplna nebo jen pousmívá snad každé dvě minuty) příběh dvou lidí, který by si možná v duchu přáli zažít mnozí z nás, ač nám v tom třeba určitě zábrany zdánlivě brání. To vše je tento "pokojový snímek", snímek o životě a herecký galakoncert Alana Aldy a Ellen Burstyn. (18.12.2008)