Nouzový východ

Otevřený pohled do uzavřené americké domácnosti z doby ne tak dávné, aby už lidé podobné problémy (přežívání v „předepsané“ šedi) vůbec neřešili. S nadsázkou lze tvrdit, že teď neřeší jiné. Nouzový východ je vlastně realistickou verzí oblíbeného námětu tolika nezávislých amerických filmařů: znuděný mladý hrdina dostane chuť od základu překopat svůj život, což hodlá učinit metodou „on the road“. Dobře sehraný pár Winsletová/DiCaprio nás dlouho nechává v nejistotě, jestli se na tu svou „revolutionary road“ vydá (a zároveň, paradoxně, opustí domovskou Revolutionary Road), ale pak přichází razantní změny a na programu dne jsou rázem úplně jiné starosti. Nesouhlasím s názory, že by film postrádal humor, minimálně drobky toho hnusně černého, jako z Virginie Woolfové, tady najdete: freudovská alegorie s míchanými vajíčky, výsměšně jednoduché „vypnutí“ v samém závěru… Mendes získal návratem ke své „kmenové“ látce zpět ohromnou režisérkou jistotu a my zase film, který je mimořádně snadno stravitelný – subjektivně bych dobu sledování tipnul na slabou hodinu, dokonce jsem si přál, aby byl mnohem delší –, ale v žaludku vám bude ležet proklatě dlouho. 90%Zajímavé komentáře: Cival, Tetsuo, Flipper, Triple H, SeanLSD, dormouse, Chrysopras, MatthewM., Axident, handsome (23.03.2009)

"Nemůžeme dál předstírat, že tohle je život, který jsme chtěli." Ach ti mladí Wheelerovi. Oni jsou tak krásní, ale pořád na sebe křičí, zahýbají si a jedna nejmenovaná fabrika musí frčet na tři směny, aby ukojila jejich touhu po nikotinu. Asi bych při tomto snímku bez větších obtíží usnul, ale při neustále se opakujících hádkách se hladina zvuku zvedala tak vysoko, že jsem k tomu nedostal příležitost. Vždyť ani já nemám život takový, jaký jsem si vysnil, ale řvu kvůli tomu na někoho? Neřvu, protože to nic nevyřeší, i když by to možná nakonec někdo zfilmoval. (07.01.2016)

Kdo by si řekl, že adaptace románu z roku 1961 o životě v padesátých letech bude tak nadčasová? Výlevy puberťáků o nulové emocionalitě nejsou způsobené ničím jiným než věkem. Řekl bych, že mou generaci plus mínus třicátníků musí film zasáhnout, protože otázky po smyslu životního stylu, práce, vztahů a možnosti změny jsou aspoň u mě a známých na denním pořádku. Je zbytečné dodávat, že DiCaprio, Winslet i Mendes jsou skvělí, to je prostě fakt. (29.12.2008)

Strhující partnerské drama o tom, zda to zazdít či nezazdít, o dvou lidech a jejich snaze vymanit se ze stereotypu, do kterého ani jeden nechtěl zaplout - ale chtějí z něj oba ve skutečnosti vyplout, jsou ochotni vzdát se toho ’prázdného bezduševna’? Nebylo by hezké zařídit si život dle svých původních snů a představ? Film o dvou lidech a jejich společném (ne)štěstí, který se dotýká i mých velkých obav do budoucna. A ještě jedna věc - ač byl výtečný jak Leo, tak Kate, nejvíc na mě zapůsobil blázen Michael Shannon! Ten charakter, i jak skvěle to zahrál. (17.11.2010)

Instantní deprese, která točí na kolovrátku ten nejzajetější pohled na padesátá léta. Nouzový východ nepřidává v podstatě nic k tomu, čím se listuje v každé společenskovědní knihovničce, uvažuje jen v prověřených intencích jiných děl, od beletrie, přes Betty Friedan až po pár minut z Hodin (i ty přitom stihly vyjádřit vše, co museli Mendes a spol. polopaticky vysvětlovat celé dvě hodiny). Tahle látka možná měla smysl v šedesátých letech, dnes je ale už notně oprýskanou sondou do dávno probádaných končin. Teritoriem dobrým leda pro skoro-divadelní exhibici, s neomezeným prostorem pro herce, které v mezích "filmovosti" drží jen řemeslně skvostná a rytmicky vychytaná Mendesova režie. Nezapírám, že užvaněné filmy já obecně nerad. Nevím, proč se musí vše hlasitě deklamovat, proč opakovat každou myšlenku, proč ji do zemdlení převalovat v ústech, prostě zaklínat se do literárního výrazu, kdy se všechno říká nahlas nebo se to polopaticky vyobrazuje, namísto toho, aby se prostě konalo - zavání to impotencí jak postav, tak autora (viz Na dotek nebo méně Tajemná řeka). Nouzový východ je opravdu vzácným reliktem, jenž kloubí prvoplánovou a přespříliš hladkou mendesovskou rutinu (vždyť i ten konec jsme už dvakrát viděli!) a velmi doslovné psané slovo. To pracuje i s postavou blázna, co na rozdíl od ostatních všechno vidí a nebojí se o tom mluvit... což je vyprávěcí prvek, který možná fungoval v renesančních alegoriích, i v dnes už tak krotkých filmových podobenstvích z 60. let minulého století, ale dnes? Dnes už je takový postup naivní. Anebo rovnou blbý. (04.02.2009)